Berlin Happiness Project: Týden 5. A zase to manželství…

Vědci celého světa a rozličné studie prokázaly, že vztahy jsou pro lidské štěstí nejdůležitější. Mimo vztah sama se sebou a se svými dětmi, které jsou mojí součástí, je pro mě klíčový vztah s mým manželem Jakubem. Náročná období v životě, změny či posuny jsou pro naše manželství vždy velkou výzvou. Níže píšu o tom, proč jsem otázku manželství zase otevřela a také jaké kroky jsem podnikla, aby nám bylo zase vo fous líp. Ono totiž na manželství je potřeba neustále pracovat. Když jsme si řekli „ANO, v dobrém i ve zlém“, jen málo jsme si uvědomovali, co to vlastně znamená.

Když jsem si dělala „kruh pocitů“, který mě před časem představila má spirituální průvodkyně a motivátorka, abych se nevědomě podívala do svého podvědomí, byla jsem v šoku, jak moc momentálně nevědomky mého manžela řeším a jak extrémně důležitá pro mě naše láska je. Na obrázku můžete vidět výsledek.

Je to velmi jednoduchá technika:

Vezmu si bílý papír a vedle něj rozložím barevné pastelky. Chvíli si jen tak posedím, abych zklidnila myšlenky, nebo si namaluju hutnou tečku, na kterou se dívám a mrmlám si tečka tečka tečka, nebo si přiložím prsty pravé ruky na levé zápěstí a vnímám svůj tep a říkám si tep tep tep tep. To vše, abych se dostala do hladiny Alfa, blíže ke svému podvědomí, stranou mých často překotných myšlenek.

Pak zavřu oči, vyberu levou rukou pastelku, přendám ji do pravé a již s otevřenýma očima namaluju velký kruh, který rozdělím na 4 části. Pak začnu ihned vepisovat slova, bez přemýšlení, hned jak přicházejí do těch 4 částí. Je nutné začít v pravé horní části.

U mě se objevila tato slova v tomto pořadí:
Láska

Jakub

Důvěra

Já

Barvu jsem podvědomě vybrala fialovou, což pro mě v tomto smyslu znamená duchovno, vyšší láska, intuice, vznešenost či volba. Volba barev levou rukou se zavřenýma očima po zklidnění mysli také mnoho říká a prozrazuje. Já mám na to takový jednoduchý popis významu barev a intuice mně vždycky řekne, které heslo se mě momentálně týká.

No a tady je význam těch jednotlivých polí:

Láska – Můj směr (pravé horní pole)

Jakub – V čem mám rezervy, na čem pracovat (pravé dolní pole)

Důvěra – Co je má podpora, přítel (levé dolní pole)

Já – Mé hlavní téma (levé horní pole)

Pak jsem si tak nějak nevědomky ty popisy tam napsala a zakroužkovala s různou intenzitou zeleně a žlutě. Až jsem se musela smát. Žlutá – hravost, radost, tvořivost, hřejivá energie…. A zelená je ozdravění, kreativita, štěstí, podpora pozitivního myšlení, touha…

No nádhera. Máme hezky našlápnuto.

A jaké kroky jsem podnikla?

• Řekla jsem muži, že je pro mě moc důležitý a že ho mám moc ráda
• Udělala jsem si soupis věcí, které mám na něm ráda a co se mně líbí, že dělá a jak to dělá (nebylo to jednoduché!!! Ale těch horších věcí bych sepsala spousty!!!! Smutné a děsivé zároveň)
• Řekla jsem mu, že mě chybí a že se těším, až budeme zase spolu jen tak (ne jako rodiče, Pat a Mat, organizátoři života… prostě jen tak). Splnilo se mně to hned o víkendu. Mezi námi totiž dochází k jakémusi duchovnímu spojení, které je silnější, než to pozemské. Které vždycky překoná náročné dny nebo období, kdy se málo vidíme. Je to spojení, kdy víme, že se máme, že se máme rádi. Spojení, ve kterém vidíme na sobě jen to dobré, ten růst, tu podporu a pouštíme nesmyslné starosti a kritizování mokrých ručníků na posteli.
• Našla jsem hodnou českou slečnu, která nám může hlídat děti. Už jsme měli s Jakubem 3 hodiny sami pro sebe a projížděli jsme se Berlínem na kole!! Jen tak!
• Sehnala jsem dřevo do krbu a jeden večer, když šly děti spát, jsme si užívali ohně a atmosféry. Těšíme se na příště.
• V pátek, na školní grilování, se manžel rozhodl utrhnout z práce a už ve 4 si to nakráčel na školní hřiště. Zůstala jsem na něho zírat, děti řvaly radostí a měli jsme moc krásný čas s ostatními rodinami. Bylo to vlastně zcela nečekané.

Prostě mně tyto zdánlivě jednoduché, ale pro mě extrémně důležité věci potvrzují, jak můžeme naše štěstí a prožívání ovlivnit. Jak zaměřením pozitivní energie například na manželství a manžela, při podniknutí kroků z naší strany se nám dostane odměnou ta energie zpátky.

Může se zdát, že ty kroky podnikám jen já, a ne manžel. Ale co když něco podniká i on a já to nevidím? Co když při řešení náročných situací se máme dívat jen sami do sebe a podnikat kroky jako první? Hledat řešení u sebe, bez očekávání, bez kritizování druhého?

V rámci mého výzkumu štěstí jsem se ho na to zeptala. A pohled z jeho strany je také velmi zajímavý: Primárně se zaměřuje na práci, která je nyní v začátcích extrémně náročná. Také zařizuje nezbytnosti v němčině, které já nedokážu. Co to jen jde, běží domů a je s námi. Aspoň dětem přečíst pohádku, než zase otevře počítač. Našel pro mě dokonce uklízečku, na 4 hodiny týdně. Protože nemůže pomoct on, tak pro mě zajistil pomoc jiného a soboty ráno nechce mít úklidové. Plánuje výlety na víkend, aby si s námi plně užil čas, kdy s námi může naplno být. Je vděčný za chůvu, protože si přeje trávit čas jen se mnou. Je rád, že nemusí jezdit na služební cesty, takže má více času na nás. Dočasně se vzdal veškerých koníčků, které dělá sám. Vybral si aktivity, které může dělat s námi nebo se mnou, jako jsou výlety, jízda na kole nebo relax u seriálu.

Před nedávnem mně kamarádka z vysoké psala email, ve kterém píše, že všechny moje aktivity sleduje a čte. Ale že ona tyto věci bere trochu jinak. Že vedou klidný a spokojený život, a s manželem se mají hezky a nic jim nechybí. Ještě jsem neměla sílu jí odespat (sorry Jani!!!). Od blízkých lidí beru takové komentáře tak nějak rozpačitě. Nejspíš hledám uznání u jiných, místo abych ho našla u sebe samé. Možná jsem já jenom jiná a naším cestovatelským životem si „jen“ přidělávám práci. Možná, že máme nezvyklé manželství, a možná je „správné“ nic neřešit a vést poklidný život. Je vlastně normální, že manželství řeším? Že se vztahu věnuji a pracuji na něm? A co vlastně znamená slovo „normální“…..

Pro mě a mou cestu je růst velmi důležitý. Hlavně ten duchovní. A jsem šťastná, že mám muže, který mně ten růst nejenom umožňuje, ale také ho podporuje. Jsem šťastná, že ani jako manželka, ani jako máma, nepopírám samu sebe, svou tvorbu a seberealizaci, a že mám možnost jen toto všechno dávat do rovnováhy s mužem, s dětmi, s prostředím, ve kterém momentálně žijeme. Je v pořádku, jak to mají jiní. Stejně tak je v pořádku, jak to máme my. Já si z hloubi duše a srdce přeju, aby všichni žili ve své opravdovosti. Aby byli sami sebou a šli si svou cestou. Já si přeju, abych mohla takové lidi inspirovat a motivovat a možná i ukazovat, jak to skloubit s dětmi, manželstvím, prací či kritikou a nepříjemnými komentáři od jiných lidí.

S mou mentorkou Monikou Papyan Hubáček spouštíme sekci „Horké téma“, kde se budeme zabývat vždy nějakým ožehavým tématem, které lidé řeší. Podíváme se na věc, nastavíme zrcadla a dodáme rozličná řešení či jiné úhly pohledu. Na blogu již najdete článek na téma, které souvisí s tím, co nyní řeším, a to Strach zabíjí náš růst.

LOVE. PEACE. BERLIN. HAPPINESS. HAPPIER BY VERA. Tschuss und Auf Wiedersehen!