Proč se stydím, že čtu Danielu Steel?

Mám ráda knihy pro ženy od Daniely Steel a neustále si v sobě zpracovávám pocity, že se za to stydím. Rozhodla jsem se tomu podívat na zoubek a jednou pro vždy přijmout všechna má zákoutí, jakkoliv nevhodná se můžou zdát.

Situace č. 1: jedu vlakem, čtu Steelovou a jakmile začnou přisedat lidé, ohnu knížku tak, aby nebylo vidět co čtu. (jakože cože? Vždyť ty lidi ani neznám!!)

Situace č. 2: jsme s kamarádkou na obědě, ona mně půjčuje nějaké knížky a ptá se: „Co teď čteš?“ a já zdrženlivě (!!!! – vždyť je to kamarádka!!) z tašky vytahuji paní Stellovou a už slyším „Ale no tak! To jako fakt?“ a já se potupně přiznám, že ano, a automaticky vysvětluji, že je to jen někdy, že tato je fakt dobrá apod. (Proč to dělám? Jako že fakt? Před člověkem, co mě má rád??)

Víte, už od mala jsem si nebyla sama sobě dost dobrá. Přála jsem si mít zábavnější koníčky, být hezčí, poslouchat moderní hudbu, nemít křivé zuby, mít víc cool rodiče, být v něčem dobrá, pokud možno vynikat, umět hrát na klavír, lépe se oblékat atd. atd.

Také byly věci, co jsem měla ráda a ráda jsem dělala, ale styděla se za to, tajila je a dělala jich čím dál méně – číst, chodit sama do přírody, hrát na harmoniku (tahací!!!), sbírat známky, třídit, stříhat a organizovat papíry (jakékoliv!), překládat si texty písniček z angličtiny, chodit k babičce, jezdit na kole… Nic z toho totiž nebylo dost cool a postupně jsem začala potlačovat tu, kterou opravdu uvnitř jsem.

Při cestování světem, nejdříve bez dětí a pak i s dětmi a při životě v různých zemích v cizině, jsem pak pochopila, že jediné, co mám, jsem já sama! Že to, tím kdo doopravdy jsem, se skrývá uvnitř a jen to autentické, co doopravdy cítím a ráda dělám, je to pravé. S nikým se není možné srovnávat. Nikdo jiný jako já na světě není. A ve světě jsem viděla tolik rozličných lidí s různými návyky, koníčky, řečmi a životními přístupy k životu, k mateřství, k sobě samým, že jsem oprášila samu sebe a povstala z popela. Taková, jaká doopravdy jsem.

A i když se ještě stále potkávám v mé hlavě se starými vzorci a návyky (měla bych také ten jazz poslouchat, když všichni chtějí na ten koncert? Měla bych zhubnout na předporodní váhu! Přestat jíst maso, používat látkové plenky, víc se smát, chodit tancovat, být zábavnější…………. NEČÍST DANIELU STEEL!!), tak čím dál víc naslouchám své vlastní intuici a čím dál víc se mám ráda takovou, jaká jsem.

Protože přesně taková jsem v pořádku.

Protože přesně takovou si můžu dovolit být.
Protože přesně takovou se mám ráda.

A protože přesně takovou, mě mají rádi ostatní.

Jsem Věra.

Perličkou na závěr, kterou jsem si uvědomila, když jsem nad celou situací „Steel“ přemýšlela je to, že když jsem nastoupila do porodnice k porodu první dcerky a byla jsem tam déle kvůli císařskému řezu, donesl mně můj muž dvě knížky. Byli jsme holt ještě nezkušení rodiče, kteří si mysleli, že ležení v nemocnici automaticky znamená klid na čtení. První knížka byla „Padesát odstínů šedi“ a druhá nejnovější od Danielle Steelové. Moc jsem se na něj za obě zlobila. To mám asi tak náladu teď na erotický román a už vůbec ne na nějaký romantický brak!! To, že jsem porodila přeci neznamená, že začnu číst stupidní romány pro ženy.

No a vidíte. Pár let poté, se dvěma dětmi na krku, s ženstvím, kterému jsem dala průchod a stala se vyrovnanou Ženou (se vším co to obnáší) pro sebe samou, Maminkou pro své děti a Manželkou pro mého muže, si ráda takový román přečtu a je mně při tom moc dobře.

Jsem Věra.

Autentická, zranitelná, náladová, silná, vášnivá, veselá, kreativní, bláznivá, milující samotu v přírodě, ticho…………………. a knížky Daniely Steel…..

Kéž nám ženám nic nebrání v tom, být samy sebou. Kéž si nebráníme my samy sobě.

S láskou všem ženám,

Věra