Rozhovor pro Českou televizi: Čtyři v tom 5 let poté

Otevřela jsem pandořinu skříňku a souhlasila s rozhovorem pro ČT do pořadu Čtyři v tom. Byla jsem jednou ze čtyř hrdinek první série kontroverzně oblíbeného docusoap seriálu Čtyři v tom. Tady je. Mám z něj radost. Šel mně přímo ze srdce.

Na Věru Švach z naší první sérii nelze zapomenout. Energická blondýnka řídící vlastní eventovou firmu dnes žije v Berlíně a její rodinka se krásně rozrůstá. „Mateřství je neskutečně osvobozující,“ říká Věra, která ukazuje lidem, jak najít cestu k sobě. 

Jak se máte a kolik vás doma je?

Moc vás zdravíme! Jsme nyní čtyři bytosti, k Isabellce přibyl chlapeček Elliot. Možná přibude ještě někdo další, zatím jsme ty počty neuzavřeli. Žijeme nyní v Berlíně, kde jsme se usadili kvůli manželově práci. Před tím jsme žili tři roky v čínské Šanghaji, kde se také synek narodil, a nyní můžu konečně říct, že po pěti měsících usazování v Německu se zas cítíme doma.

Co se u vás hlavně změnilo od té doby, co jsme vás naposledy viděli na obrazovce?

Ty jo. Ani nevím, kde začít, a jak to napsat co nejstručněji. Do Číny jsme se stěhovali, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství s druhým dítkem a Isabellce bylo tehdy 16 měsíců. Také jsme se necelý měsíc před odjezdem vzali, abychom odjížděli jako manželé. Kamarádky mně tehdy zorganizovaly úžasnou rychlosvatbu. No a pak jsme prožívali ty nejtěžší, nejdůležitější a současně i nejkrásnější tři roky našich životů. Uprostřed největšího města světa, bez prarodičů a kamarádů, bez mojí milované práce, s porodem v místní nemocnici, jsme si prošli takovou škálou náročných i úžasných situací, které z nás vytvořily rodinu a pomohly vylovit všechny kostlivce ze skříní. Sáhli jsme si na holé dno našich osobností, ujasnili si kdo jsme, jací jsme, jaké jsou naše hodnoty, priority a postavili jsme si naši rodinu a náš život jako puzzle podle sebe, v lásce a totální upřímnosti. Byla to jízda. Jsem za to nesmírně vděčná. Stala jsem se Mámou pro své děti, manželkou pro mého muže a ženou pro sebe samou. A zrodil se můj velký projekt, má naplňující cesta Happier by Vera, kterému se nyní naplno věnuji.

Co je s dětmi potřeba aktuálně dělat, jaká mají vývojová stádia a čím vám dělají radost?

Isabellka má skoro pět a půl a Elliotkovi budou čtyři roky. Jsou úžasní. Silné, sdílné, otevřené, komunikativní a zdravé děti. Už nám přijdou velcí, takže jsou to parťáci. Mají rádi dobrodružství, výlety a druhé lidi, stejně jako my. Odmalička je vedeme k otevřenosti, jazykům a ke komunikaci s druhými lidmi. Domluví se prakticky s kýmkoliv a kdekoliv. Spíš teď jim vysvětlujeme, jak nemluvit s každým, jaké to má nástrahy. Odmalinka cestujeme a máme spoustu změn a děti už to berou jako samozřejmost. Usnou kdekoliv, sní cokoliv, pohrají si s čímkoliv a vykakají se kdekoliv (mámy jistě pochopí). Prosazujeme doma také čínskou medicínu a masáže, takže máme téměř nulovou nemocnost a žádné léky (zaklepat, nechci se rouhat!!!)

Zůstala vám vášeň pro výuku cizích jazyků už od peřinky?

Máme dvojjazyčnou domácnost. Já s dětmi česky a Jakub anglicky. Děti chodí do anglicky mluvících školek, takže při životě v zahraničí je jenom na mně udržet češtinu na dobré úrovni. Takže si hodně povídáme, čteme, zpíváme, díváme se na české pohádky a co to jen jde hledáme české děti na hraní. Babičky to rády okoření valaštinou nebo slovenštinou.

Elliot má větší sklony k angličtině, protože svůj celý život žije v cizině. Mimo to děti dobře rozuměly čínsky, Isabellka i obstojně mluvila a doma pořád máchala štětcem a chtěla se učit čínské znaky. S tím jsem jí ale moc neuměla pomoci. Nyní se v anglické školce v Německu učí hrou i německy, už slyším slova a fráze, které zkouší i na mě. Jsem velkým zastáncem otevření dětí od brzkého věku jazykům. Hravě a zcela nenásilně zvládnou dva i tři jazyky jako nic.

No a pak je také na mně vytváření identity dětí. Ať už se jedná o kombinaci českého a kanadského vlivu, kombinaci tradic, lidství, dobrých hodnot, to vše tvoříme doma, v naší rodině a různými formami komunikujeme dětem. Protože ve světě, při cestování, při změnách, ale budoucnosti světa to vidím jako velmi důležité v rámci mé role matky těchto dvou silných a nezávislých osobností.

Jak moc pracujete? Kdo hlídá děti?

Při Isabellce jsem za pomoci chůvy a později školičky pracovala v pohodě. Teď mně to přijde jako procházka růžovým sadem, když mám za sebou tu Čínu a na krku děti dvě. Pamatuju si ale na zcela zlomový okamžik v mém životě. Byla jsem v devátém měsíci s Elliotkem. V Šanghaji, ve dvě v noci na konferenčním hovoru s klientem. Udělalo se mi strašně špatně. Úplné zatmění. Už jsem nemohla dál. Ráno jsem pak napsala email holkám do firmy, že končím. Že už nemůžu, že se potřebuji věnovat sobě a že nevím, kdy se vrátím. Už jsem se do aktivního vedení firmy nikdy nevrátila…

Primárně jsem se musela postarat o děti a o těžce pracujícího muže. Šestinedělí byl záhul. Tehdy jsem prohlásila slavnou větu: „Teď se mělo točit Čtyři v tom!“ Po vypiplání z nejtěžšího jsem skončila vyšťavená a bezradná, co jako budu dělat dál. A začala jsem takhle při kašičkách, českých písničkách a při procházkách mezi čínskými skvosty zkoumat kdo vlastně jsem, co od života chci a proč cítím toto podivné prázdno, které cítím. Našla jsem si úžasnou čínskou pomocnici do domácnosti, která mi pomáhala i s dětmi a já začala po malých krůčcích našlapovat svou novou cestu. Na té mně kromě Jakuba, který mne neskutečně podporoval, pomohli asijští učitelé, mniši a jogíni. Začala jsem se vzdělávat, dělat jógu, meditovat, trénovat mindfulness, až jsem nakonec rok a půl po porodu Elliota odjela na dvoutýdenní pracovní misi do Bhútánu v Himalájích, kde si to všechno tak nějak sedlo. No a od té doby se již věnuji této cestě, inspiruji a motivuji druhé na jejich cestě za opravdovostí, životním naplněním, klidem a štěstím. A to se s těmi dětmi kloubí tak nějak samo. Pracuji flexibilně, někdy když jsou ve školce, některá videa točím i s nimi, ony jsou mými učiteli i velkou inspirací. Webináře vysílám živě, když spí, inspirační texty ke mně stejně nejvíc přichází, když jsem s nimi. Navíc mě ta moje práce nyní tak naplňuje a baví, že už tam ani necítím ten přelom práce-děti-zábava. Už to tak všechno nějak plyne samo.

Kdo je vaší největší oporou?

Na 100 procent Jakub! A to ve všem. Je od porodů perfektní otec, který umí veškeré činnosti s dětmi. Vždy mě zastoupil. No kromě kojení teda. Je také dobrý organizátor, což velmi pomohlo v těch nejtěžších dnech – kdo, kdy, jak, když já jsem byla po porodech hormony rozhozená. Také má hodně načteno a na některé věci šel takticky. Jako třeba jak naučit děti spávat (děkuju!!!), jíst cokoliv jim dáme na stůl, zajistit jejich multijazyčnost apod. Plus je velmi optimistický díky své kanadské výchově, a to nám mnohokrát fakt pomohlo. Naučila jsem se od něj nebrat věci tak tragicky, umět se zasmát sama sobě, brát život lehčeji a hodně se smát. Přenos na děti je pak automatický. Jakub je také tahač rodiny. Obstará nás, chce pro nás to nejlepší a ochraňuje nás. A i když zpočátku moc nechápal, kam chci tou svou cestou jít a panikařil, že už nechci aktivně vést firmu, vyčkával, podporoval mě, a i když občas koulel očima, při těch největších rozhodnutích stál při mně.

Každé léto jsem z Číny přiletěla do Čech. A tam zafungovala naprosto úžasně moje rodina. Hlavně mí rodiče, kteří obětavě běhali kolem našich dětí. To první léto – Elliotkovi byly dva měsíce a Isabellce 20 měsíců – to byl kolotoč. Ale bylo to úžasné. No a minulé léto jsme byli poprvé s dětmi v Montrealu, kde také poskytli neskutečné zázemí tchánovci. Obojí rodiče nás také navštěvovali v Šanghaji. Takže rodina je pro mě tou největší a nejdůležitější oporou. Jsem za to nesmírně vděčná.

Jste v kontaktu s někým ze seriálu? Jak vzpomínáte na natáčení? Co vám dalo a vzalo?

Čtyři v tom, od natáčení až po vysílání, to byla pořádná jízda. Do projektu jsem od počátku šla s tím, inspirovat druhé ženy k tomu, aby si šly za svými sny a věřily, že můžou mít vše, od kariéry, přes mateřství až po plnění svých snů. Možná ta seriálová forma, kterou jsem si vybrala, možná to, že jsem na to nebyla ještě dostatečně zralá a zkušená a také to, jaké priority jsem tehdy měla, zformovalo tehdejší výsledek. Reakce na nás byly z 80% zlé a hlavně to zlo bylo dost drsně a přímo komunikováno. Snažila jsem se ze všech sil to nevnímat a nenechat si v sobě rozhodit tu víru, a to dobré jádro, které mám. Přišlo mně to jako velká nespravedlnost, uzavřela jsem se, a ještě dlouhé roky po vysílání jsem cítila v sobě velkou hořkost, kterou jsem v sobě dlouho zpracovávala. Nepomohl ani můj muž, který je sebevědomý, optimistický a splachovací člověk, který se dokázal ihned nad situaci povznést a nenechat se zasáhnout. Mně se to podařilo až několik let poté.

Dlouho jsem také nechápala, jaké to celé mé účinkování mělo pro mě smysl. Poslechla jsem totiž před tím svůj instinkt a šla do toho. Tak proč mě zklamal? Nezklamal. Všechno má svůj smysl. Všechno jsou jen zkoušky a překážky na naší cestě. Seriál mi otevřel oči do mého nitra, do mne samotné. Vzala jsem lupu a začala zkoumat, co všechno ve mně dokument otevřel, na co všechno mně nastavil zrcadla, proč jsem prožívala tolik bolesti při čtení všech těch nenávistných komentářů. A začala jsem si to v sobě od základu skládat úplně od začátku. Kdo jsem, jaká jsem, jaké jsou mé hodnoty, co si sama před sebou obhájím a co můžu s klidem v duši pustit a neřešit.

V kontaktu jsem se všemi holkami z naší série. Pravidelně se scházím s Petrou a s Miky. Měli jsme pár legendárních setkání spolu se všemi dětmi, kterých za ty roky parádně přibylo! Holky jsou pro mě velkou inspirací a můžu říct, že děkuji Čtyři v tom za to, že jsem holky poznala.

Nikdy nezapomenu na slova Lindy Jablonské, tehdejší režisérky: „Vy jste si všechny vlastně strašně podobné.“ Jsme. Jak, to už nechám na výkladu čtenářů.

Co byste doporučila ženám, které se chtějí úspěšně vrátit do práce po mateřské?

Je to mojí aktuální profesí, pořádám k tomu tématu aktuální webináře, kurzy a píšu články v rámci svého projektu Happier by Vera. Z „návratu do práce po mateřské“ a z pojmu „pracující máma“ jde v naší společnosti až strach. Ale částečně si za to my mámy můžeme samy. Já nevěřím na to, že mateřská je pouze mateřská. Období, kdy se zavřeme doma, mimo práci, mimo náš osobnostní růst a věnujeme se pouze miminku. To krásné, kariérně a osobnostně prospěšné se totiž děje i při něm.

Je to příležitost ujasnit si, kým opravdu jsme, zhodnotit, kde se v životě nacházíme, probrat se svými sny, schopnostmi, silnými stránkami a hlavně koníčky. Co mě opravdu baví? Co opravdu dobře umím? Dělám to v té mojí práci? Naplňuje mě? S miminkem se dá krásně dívat do sebe a učit se mít ráda, meditovat, cvičit, věnovat se sobě a poznávat se hlouběji. Stane se z nás máma. To je obrovská transformace!

Můžeme z tohoto mateřského bonusu neskutečně získat. A pak už pro nás ten „návrat do práce“ nebude tak strašný, tak vysilující, protože budeme vědět, proč to děláme, kam jdeme a že je to v pořádku. Spousta maminek také při mateřské rozjede spoustu svých nových aktivit, od blogování, přes e-shop, nebo přivydělávání si svými koníčky.

V dnešní době se snům meze nekladou. Klademe si je jen my samy. Mateřství je neskutečně osvobozující. Být mámou nám dává křídla, povznáší naši duši a otevírá nám naši intuici a přirozenou ženskou tvorbu. Nenechme se zatlačit do škatulek „pracující máma“, do rolí otrokyň procesu „návratu do práce“, uhnanosti, vyčerpanosti, nemocnosti a prázdnoty. Jde to i jinak. A právě tomu se nyní ve své „práci“, nebo spíše tvorbě věnuji. Té jiné cestě k větší spokojenosti, klidu a radosti, ať už se v našich životech nacházíme kdekoliv a prožíváme cokoliv. Jde to i jinak.