Ataky mysli aneb moje blbá nálada

Mám dny, kdy jsou moje myšlenky tak překotné a tak silné, že je nedokážu zkrotit, natož jen pozorovat, a už vůbec ne meditovat. Dříve to bývaly až tak 3-4 dny po sobě, nyní méně, často jen půlden či den. Většinou se to stává v náročném období, ať už když mám hodně práce, nebo řeším nějaké vztahové záležitosti či se pokouším něco pochopit a zpracovat.

Někdy to také souvisí se změnou počasí, tlaku, někdy se ženským cyklem.

Při takových dnech mám bolesti hlavy, krční páteře a blbou náladu. Jsem jakoby ovládaná nějakou černou silou, kterou cítím hlavně na čele. Mám sklony ke kritice, sebekritice, pomluvám. Srovnávám se, ponižuju se, víc jím.

Začala jsem takovým dnům říkat „Ataky mysli“. A musím říct, že mně to začíná pomáhat. Á, máme tady zase atak. Výborně, ty jsi tady už dlouho nebyl – uznání emoce, stavu, neodmítám ho.

Pomalu si tak získávám odstup od těch ataků. Mám je, asi mají důvod přijít, něco je způsobuje a pojďme s nimi pracovat.

Co v takových dnech udělám?

Zvolním tempo, odložím důležitá rozhodnutí, případně i schůzky, pokud to jde. Vyrazím do přírody, proběhnu se, protáhnu, uvolním tělo, co to dá, poprosím o hlídání dětí, nasadím technologický detox, zkouším meditovat vícekrát denně, proberu život s mým Mistrem či se spřízněnými dušemi. Dám si horkou vanu, chodím spát v 9 a čtu si.

Pomáhá mně také procítit vděčnost, i když je to někdy při té blbé náladě těžké. Připomenou si ty pozitivní věci, které mám a prožívám a nesoustředit se na ty negativní, k čemuž má lidská mysl sklony.

Ráda také udělám něco jinak, vydám se jinou cestou, nakoupím v jiném obchodě, schůzku si dám venku, nečekaně pochválím apod.

Každé špatné dny mají smysl. Máme se v těchto obdobích něco naučit. Zastavit. Pochopit. Odpočinout si. Zvolnit. Přijměme takové dny jako součást našich životů. Čím méně je budeme od sebe odhánět, tím méně k nám budou přicházet.