Berlin Happiness Project: Týden 6

Tento článek píšu poprvé až v pondělí. Nechala jsem doznít celý týden a neděle byla jediným dnem v tomto týdnu ryze v duchu rodinném, tak jsem si s psaním dala na čas. On totiž ten čas byl klíčovým elementem tohoto týdne. Jak nám chybí, jak letí, jak je potřebný při bolesti, jak ho uchopit, aby tak neběžel, jak ho mít ve svých rukou a kolik nám ho vlastně zbývá? Čas je posvátný. Čas je lék. Čas je štěstí, láska i bolest. Trávila jsem čas ve štěstí, v seberealizaci, mezi přáteli, v Praze i Berlíně, při práci i zábavě, ale také v bolestech, v psychiatrické léčebně v Bohnicích nebo také na Berlínské pohotovosti. Vítejte v dalším týdnu našeho Berlin Happiness Project!

Klíčový moment tohoto týdne aneb hluboké zamyšlení, které nesmí nikdy chybět!

Není dne bez noci, nebo zdraví bez nemoci, není energie bez únavy a není také radost bez smutku. Život je pestrobarevná skládačka a vše, co nám přichází a co se nám děje má svůj smysl a je v pořádku. I když to tak někdy v ten moment nevidíme. Jsou to zkoušky, výzvy a s tréninkem pozitivního přístupu můžeme vše brát sportovně, otevřeně, chápavě a možná i zábavně. V úterý mě smetla neskutečná bolest zad. Bedra. Jako by mě někdo práskl bičem a já bolestí padla na kolena. Den jsem se utápěla v naštvanosti, sebelítosti a bezradnosti, jak přežiju svůj výlet do Prahy na pracovní schůzky a můj seminář o mindfulness a štěstí v praxi pro Mindfulness Club. To je přece nespravedlivé! Proč teď? Proč já? Přece to nezruším! Až postupem týdne mně začalo docházet proč já, proč teď a jak s tou zkušeností naložit. Také díky technikám a tréninku mindfulness (všímavost/bdělá pozornost) jsem vše zvládla s minimem prášků proti bolesti. Opět jsem si potvrdila, jak mocným lékem mindfulness při léčbě bolesti je!

Silná žena.

Jsem neskutečně silná žena. Otázkou je, zda je to vždy výhoda. Vydržím jako kůň, hlavně teda psychicky. Fyzických sil tolik nemám a když dojdou i ty psychické, dostanu pak ránu, abych padla na zadek a zastavila se. A také, přeci, když mám odjet na tři dny pryč, tak se přeci musím přetrhnout, abych vše připravila pro manžela a děti – napráno, nakoupeno, navařeno, naklizeno… Jóóó a ještě připravit vše na mou práci v Praze, na seminář a ještě tam jen tak mimochodem přijet sama autem. Proč jsem zase měla takové špatné svědomí, že jedu pryč? Že ho tam nechávám? Nemám přeci na svou práci právo? Dyť on strávil na služebkách tolik dlouhých dní? Měla jsem skoro chuť se mu omluvit, že „musím“ odjet.

Nakonec se vše ukázalo jako zcela zbytečné. Manžel mě posílal pryč už ve středu, jako by se těšil, že bude s dětmi sám. A bylo to v pohodě. Dokonce byt vypadal k světu. Odnesla to jen kuchyň. Obstaral děti, zvládli školku, jídlo a vše kolem. A to chodil do práce. Měli se prý báječně. Děti vypadaly zcela vyrovnaně, klidně a vesele. A mně se, blbce, mu chtělo ještě poděkovat, že to zvládnul a vydržel. Ale udržela jsem se! Jen jsem mu sklonila velkou poklonu, padla jsem mu kolem krku, řekla mu, že jsem ráda, že ho mám a oznámila, že za měsíc jedu zas. Moje nepřítomnost byla pro všechny těžká jenom v mojí hlavě! Je to o partnerství, podpoře a vzájemnému chápaní potřeb a práce toho druhého.

Dva domovy

V Praze jsem strávila nádherný čas, i když v bolestech. Potkala jsem se pracovně i nepracovně s úžasnými lidmi a strávila skvělé dvě hodiny vedením workshopu pro třicítku lidí na téma mindfulness v praxi a štěstí v reálném životě. Neskutečně jsem si to užila a jsem ráda, že jsem se na tuto lektorsko-motivační a inspirační cestu vydala. Že to tam „teče“ jak se říká, a že jsem při tom sama sebou.

Výběr z komentářů:

„Díky za neskutečný zážitek. Byly jsme nadšený!“

„Dnešek mi hodně dal! Člověk se někdy zacyklí, ale hlavní je hledat cestu, která se vždycky nakonec ukáže….“

Prahu jsem pomyslně objímala a užívala si českou atmosféru, energii a nákup potravin, které nám v Německu chybí. Ale velmi mě potěšilo, že když jsem se blížila Berlínu a viděla první obrysy města, slyšela jsem v sobě hlas, aaah, Berlín, jsem doma! Takže mám oficiálně domovy dva! Je to vlastně paráda, být takhle blízko Čech a přitom mít i možnost života v zahraničí. Cítím se velmi bohatá. Na zážitky, na možnosti, na jazyky, na budoucnost svých dětí…

Bohnická léčebna

Špatné dny, bolesti a trápení druhých a nemoci, včetně těch duševních, patří k životu. S bolestí v srdci a současně s radostí ze setkání, jsem strávila sobotní dopoledne u kamarádky v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Již několikátá hospitalizace s diagnostikovanou depresí. Z těch nejčernějších dní je venku a vyprávěla do detailů, jak to v takových černých dnech probíhá. Jaké štěstí je pro ni vzbudit se a mít chuť žít. Jak se změní rodinné priority. Jejím snem je nyní destigmatizovat depresi a duševní onemocnění a pomáhat druhým. Bylo mně s ní krásně v tom rozlehlém parku v podzimních slunci, i když jsme obě věděly, čím jsme obklopené. Že život je plný zvratů a nečekaných obratů, a je potřeba si vážit zdraví, možnosti být se svými blízkými a toho času, který máme vymezený.

V těch Bohnicích ten čas plyne tak nějak jinak. Jako by tiše našlapoval a nevěděl, jestli má spěchat, nebo stát, nebo se jen tak ploužit. Někdo ho tam má fůru, někteří ho chtějí uchopit, aby se zastavil ve stádiu duševní pohody, aby se ta deprese zase nevrátila, jiní o něm nemají ani potuchy a koncept času nechápou a jiní ho tlačí co to dá, jen aby už bylo zase líp a mohli jít za svými blízkými.

A jak to také správné kamarádky mají dělat, dostala jsem vyhubováno, jak přecházím své bolesti, přemáhám se a rouhám se nad svým zdravím. Jak ze mě spadl stres, bolesti a nevyspání posledních dní, v náručí blízké osoby, v tak absurdním prostředí jako jsou Bohnice, dojela jsem z posledních sil do Berlína a skončila na pohotovosti. Ještě jsem si tam, já, silná žena, sama dojela. Naštěstí se potvrdila záda a vyloučily jiné komplikace, a v kruhu rodiny jsem si na sklonku týdne odpočinula.

Pochopení tohoto týdne:

Naordinovala jsem si zvýšenou dávku pochopení a soucitnosti pro sebe samu. Přiznala jsem si, že je toho všeho na mě moc a věci si musím lépe zorganizovat, abych zase na ty kolena nepadla. Začínám delegovat co se dá kolem domácnosti a zvyšuji využití uklízečky. To jsou věci, které mě extrémně vyčerpávají a ubíjí. Získaný čas můžu věnovat své uspokojující tvorbě (záměrně nepíšu práci), která tak může být prioritou a radostí, a ne něčím, co musím, ještě jsem neudělala, nebo AŽ bude vše ostatní hotovo. S naší novou českou chůvou jsem si dohodla pravidelná hlídání a s manželem tak ustanovila pravidelná rande a aktivity ve dvou. To mě velmi nabíjí a také to občas rozhodí pro mě ubíjející každodenní rutinu s dětmi. Našla jsem také krásné jóga studio a cvičení zase začne mít svou prioritu. Zjednoduším si život, jak nejvíc to jde. Efektivně rozdělím práci a náklady. Jsem moderní žena. I když s paní do domácnosti a chůvou na hlídání spoustou tradičních matek odsouzená.

Pouštím těžké břemeno toho, co musím, jak by se to mělo všechno stíhat, co si musím jako žena a matka dokázat, kolikrát týdně musím na kolenou ten byt vydrhnout. Nemusím. Můžu si dovolit využít privilegia doby a získat tak čas, který je tak mocný a může nám zajistit více lásky, kvalitního klidného času s dětmi, s manželem, se sebou samým. Ten čas nám totiž také může dodat více zdraví a energie, nových nápadů pro práci, za které se nám pak vrátí peníze dvojnásob. Ten čas nám může hlavně dát více svobody. Svobody od umírajících stereotypů, zastaralých názorů, strachů a obav, co by si o mě pomysleli jiní. Získaný čas mně dá křídla. Čas být sám sebou.

LOVE. PEACE. BERLIN. HAPPINESS. HAPPIER BY VERA. Tschuss und Auf Wiedersehen!