Jak se postavit strachu?

Já a na kajak? Sama někam na jezero uprostřed kanadského lesa? Ano! Říká se tomu kanadská meditace, ale tak mně to rozhodně při pohledu na ten malinký člunek nepřipadalo! Při prvním našlápnutí se kajak tak rozhoupe, že neudrží ani moji nohu a při dosedu jsem dostala panický strach, že se potopím. Voda byla temná a já se bojím vody, kdy nevidím, co je v ní. Navíc odjet někam dál? Do neznáma? Co když na mě vyskočí nějaká ryba nebo vodní had? Co když se potopím?

Jak na takovou situaci, kdy vás strach zcela paralyzuje? Kdy se nemůžete ani hnout, i když v hloubi srdce cítíte, že byste chtěli. Že byste chtěli někam jít, udělat to či ono, říct, co máte na srdci svému partnerovi, nebo dát výpověď?

Strach je přítel. Strach je součástí lidské podstaty. Proto jsme to jako lidé dotáhli tak daleko a přežili. Strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Přijmout strach, obejmout svůj strach a začít s ním mluvit. To pomáhá. „Tak pojď, strachu, vítám tě zase zpátky. Co potřebuješ? Co mně chceš říct?“

Strach nám pomáhá a chrání nás. Ale je potřeba si neustále uvědomovat, že prožíváme strach, ne že se bojíme. Že to není tak osobní. Vnímat, jak strach prostupuje naším tělem. Strach přijmout, uznat ho, promluvit s ním a obejmout ho. Zkrotit ho. Dostat ho na svou stranu, protože bok po boku jsme dobří parťáci, můžeme si pomáhat a dotáhnout to dál.

Hluboký nádech a výdech. Nádech a výdech. Zklidnit tak rychle bijící srdce a třepající se ruce a sednout do toho kajaku. Vzít pádlo a začít to nějak zkoušet. Neustále dlouze dýchat. V extrémních situacích hlasitě dýchám na 4 doby nádech a na 4 dobý výdech. Tím se vědomě zklidním a možná tak trochu zhypnotizuji. Dech je velký pomocník. A najednou to šlo. Pádlo nějak samo rozráželo vodu a jela jsem kupředu!!! Daleko od břehu! Neustále jsem se soustředila na dech, protože na té maličké kánoi uprostřed jezera musí být člověk sakra klidný, aby to jelo. Abych se netřepala a nevyklopila se, abych máchala pádly rovnoměrně, přiměřeně a lehce. Jen tak to jede dobře.

Tak jako v životě. Navzdory neznámému prostředí a nejisté půdě pod nohama. Díky tomu se mně otevřela nádherná příroda, kterou jsem najednou mohla vidět, protože jsem pokořila paralyzující strach a zbystřily se mně smysly. Vplula jsem do hlubokého ticha, do sounáležitosti s okolím a vnímala jsem ten lehký pohyb vpřed, kdy kajak jede jakoby sám od sebe. A tak by to mělo být i v životě. Lehce kupředu, s vyrovnaným hlubokým dechem, ostrými smysly a se strachem bok po boku. Pak přijde radost, smích, slzy štěstí v očích, pocity hrdosti a sebevědomí, že máme život ve svých rukou. Na kánoi v Kanadské divočině to platí doslova. Tak to je ta Kanadská meditace!!