Jak jsem se přestala bát aneb mé desatero proti strachu

Včera jsem si ve sklepě u nás doma v Berlíně uvědomila, že jsem ve sklepě a že se nebojím!! Ještě před třemi měsíci, co jsme se do toho domu přistěhovali, jsem se zařekla, že tam sama NIKDY nevkročím. Berlínské sklepy jsou pro mě ještě děsivější, než ty české…

Dneska sedím sama s mými dvěma dětmi ve vlaku na cestě Berlín – Valašsko a uvědomila jsem si, že jsem se úplně zapomněla bát. Co se může stát, jak zvládnu dva přestupy sama se dvěma kufry, jak ty děti usedí 8 hodin ve vlaku, co když budou zlobit…

Už vím, že bych si poradila i s hady, kterých jsem se vždycky bála ze všeho nejvíc. Už se umím i vykoupat bez klepání a strachu z nemoci v ledové vodě. Jak to, že se už nebojím?

Mé desatero proti strachu:

1. Přijala jsem fakt, že strach je kamarád a ne nepřítel.
2. Baví mě pozorovat co se mnou strach dělá v těle.
3. Beru strach jako dobrodružství. Sama se sebou. Sama se strachem. Sama vítězím.
4. Když cítím, že se začínám bát, dýchám jako lokomotiva – Na 4 nádech, na 4 výdech, hlasitě. Obalamutím tím mozek, který se soustředí na dýchání a strach trochu poleví
5. Strachem procházím jako bych byla ve tmě, jakoby bez pevné půdy pod nohama, s tlukoucím srdcem a s důvěrou, že co se má stát, se stane – to jsem včera ve sklepě krásně znovu prožila.
6. Nedělám si žádné scénáře situací. Připravím si základní věci (do sklepa baterku, na cestu s dětmi pár věcí a nabitý telefon, na novou schůzku na neznámém místě notýsek apod.) a pak jen s otevřeností jdu vstříc novým zážitkům.
7. Prožití strachu (ne překonání nebo odehnání!) beru jako svá velká vítězství, která mně dělají velkou radost a posouvají v životě dál. Pochopila jsem totiž, že za svůj život nesu plnou zodpovědnost já. Ne můj strach. Ne můj muž (přece do sklepa musí chodit on, ne???), ne prezident, ne doktoři. Jen já. A strach jsem já. Je mou součástí, kterou můžu ovlivnit a vybrat si její řešení.
8. Strach vždycky byl, je, a bude. A hotovo. Historicky ho máme v sobě daný. Pomohl nám přežít. Pomohl nám lidem vyvinout se a zvítězit nad slabšími. Ale nyní si já vybírám, kdy ho nechám propuknout a kdy ho schovám do kapsičky, poděkuju mu, že je, a že mě varuje (proto se připravím kdyby něco – třeba ta baterka), ale že se rozhodnu sama za sebe, beze strachu.

No a pak máme ty hlubší strachy. Ty děsivé. Drtivé. Strach ze selhání, ze samoty, z finanční nejistoty, z nemoci, z neúspěchu…. Hory strachů. Zlatý sklep! A hory lidí na světě, paralizovaní těmito strachy. Ve svém životě jsem si na své cestě zpracovala spousty paralyzujících strachů. Jako podnikatel, máma, cestovatel, při životě v různých zemích, s mužem kterého nikdy nedoženu (a už naštěstí ani nechci). U mě mají strachy hojnou půdu.

Ale já na tyto velké strachy mám dvě své vlastní techniky:

Kabát proti strachu

V náročných situacích, při paralyzujícím strachu, kritice a pochybách si oblíknu můj imaginární kabát proti strachu. Je velký, těžký, vlněný. Možná vojenský, možná z mých minulých životů. Ten kabát mně dodává odvahu, chrání mě, když je nejhůř, schovám pod něj děti, když potřebují ochránit.

Ten kabát také můžu sundat, vytřepat, oprat, vysušit na sluníčku a smést z něho všechno zlé, co lidé či moje strachy na mě chtěli zanechat. Kabát má také kapsy, které ukrývají moje tajné zbraně, sebejistotu nebo nápady. Někdy také kameny, protože někdy je potřeba tím kamenem hodit. Kabát má také prošívané lokty, abych je měla pevnější a ostřejší. Uvnitř toho kabátu jsem já. Stejná, citlivá, nápaditá, odvážná a nikdy se mně nedotkne to, čeho se bojím, že by se mně mohlo stát a mohlo se mně dotknout. Ten kabát to unese. Stejně ho můžu kdykoliv sundat a zase vytřepat. Uvnitř toho kabátu jsem to pořád já. Ta malá holka, která má svoje sny, jde si za nimi a někdy si tím kabátem trochu pomůže.

Technika ze schodů dolů

Když jsme byli kdysi na Srí Lance, ještě bez dětí, měli jsme na jedné čajové plantáži s mým mužem sejít z obrovský prudký kopec, na kterém rostl čaj. Mám strach z výšek a ten kopec byl extrémně prudký. Byly na něm malinkaté klouzavé schody. Ten den jemně poprchalo. Padaly na mně mdloby při pohledu dolů a strach mě zcela paralyzoval. Nicméně mně nezbývalo nic jiného, než sejít dolů. Muž mně tehdy řekl: „nedívej se dolů. Máš vždy jen jeden malinký schod“. A já jsem to dala. Schod za schodem. Krok za krokem. Od té doby jsem tuto techniku ve svém životě využila nespočetkrát. V podnikání. Při životě v zahraničí. Při dětech. Při prvním nakupování v Šanghaji. Při zabydlování nyní v Berlíně. Při první prezentaci mého happiness projektu v angličtině…..

Co si z článku odnést? Uvědomění, že strach je přítel. Že tu vždycky byl, je a bude. Že strach je součástí lidského žití. „Bát se“ brát jako dobrodružství. Jen já mám tu moc se strachem žít, jít dál a nenechat se paralyzovat. Že vše, co přichází, máme brát s otevřeností a vstřícností, bez převelkých očekávání a detailních plánů. Třeba i v kabátě proti strachu. Hodně štěstí a spřátelených strachů!