Berlin Happiness Project: Týden 1

Přestěhovali jsme se s manželem do Berlína. Děti jsou ještě na prázdninách u babičky. Tento článek píšu již v novém bytě, uprostřed nového města, kde jsme se rozhodli začít náš nový život. A protože se zabývám štěstím a spokojeností lidí, vzala jsem tento náš život, a hlavně jeho začátky, jako prostor pro zkoumání a pozorování, jak si to štěstí stavíme my. Co prožíváme, jak reagujeme, a jak fungují mé praktiky pro spokojenější život v kruté realitě.

Klíčový moment tohoto týdne aneb hluboké zamyšlení, které nesmí nikdy chybět!

Bolest je přítel! Tento týden jsem hodně trpěla. Nevyspání, vytahané ruce ze stěhování, odřené kolena od čištění všeho a všech, bolesti hlavy, zad, prstů u nohy, které si neustále zkopávám. Bylo mně také smutno u srdíčka z prázdného bytu, z pocitu samoty v tak velkém městě. Zdali pak se tady těm našim dětem bude líbit? Bude se tu líbit nám?

Bolest mně naštěstí vždycky zastaví a připomene mně se nadechnout. Abych zůstala v tom, co je tady a teď a přitáhla zase ty myšlenky zpátky. Bolest je barometr, který mně ukazuje, jak moc přetahuju. Jak moc na sebe tlačím, jak moc tlačím na realitu, aby začala rychle vypadat jinak. Milá bolesti, děkuji ti, že jsi. Díky tobě jsem nepřestávala dýchat, uvolňovat se, smát se a nahlížet na tu realitu s pochopením, soucitem a uvědoměním, že toto je to ono! Že ten proces tvorby je už ten pravý! Ne, až bude vše hotovo, tak pak…. Ale toto, teď!! Děje se to teď! Život se děje teď.

Jak si nerochnit v blbé náladě?

Při pozorování sebe samé v tomto náročném týdnu se často objevovaly typické lidské vzorce mé mysli – tzv. bojkotování štěstí, jak jsem si to nazvala. Až jsem se musela někdy smát, co jsem vypustila z pusy nebo udělala:

Obviňování druhých – nejčastějším cílem byl samozřejmě můj manžel. Ten mohl za všechno, co se nepovedlo, za každou krabici, která se mně připletla do cesty a já jsem o ni zakopla. Hlavně mohl za to, že musel do práce a já na to zůstala sama.

Tendence setrvávat v blbé náladě – ta se ke mně tvrdohlavě vracela! Je strašně jednoduché mít blbou náladu. Můžeme se v ní rochnit, stěžovat si a dostávat soucit a pozornost a nemusíme nic dělat pro její zlepšení. Blbá nálada je šíleně pohodlná!

Trpitelství – já tak trpím! Co všechno musím dělat, stíhat, trpět bolest, v cizím městě, opouštět práci v Čechách a asi milion dalších věcí. Trpět je ještě vyšší level než blbá nálada. Také se v tom hezky rochní.

Stěžování si – co jsme ještě neudělali, nestíháme, nevím, kam jít na nákup, nefunguje to a tamto s podtónem iritace, naštvanosti, útoku. Také dobrý life style.

Naštěstí jsem si to vždy dříve či později uvědomila, přijala můj stav, odpustila si a s pochopením a láskou jsem myšlenky a slova změnila. Prvním krokem ke změně k lepšímu je totiž to uvědomění. Uvědomit si, že mám blbou náladu, že štěkám, že mě něco bolí. Pak to chvíli pozoruju, zastavím se, v klidu si zadýchám a pak se můžu rozhodnout, že to chci mít líp, jinak. Říkat věci jinak, dělat věci jinak, užívat si a usmívat se. Jsem ráda, že v náročné praxi jsem si opět vyzkoušela mé teorie záměny zlozvyků na dobrozvyky.

Klíčové téma týdne: POMOC

Umím už žádat o pomoc a umím za ni poděkovat. Pomoc ke mně přicházela ze všech stran a jsem za ni vděčná. I touto cestou za ni děkuji. Mým rodičům a rodině, kteří s neutuchající energií a obětavostí hlídali naše děti po celých 10 dní! Kolegyním v mé eventové firmě za přijetí další změny, která je čeká. Kamarádkám za podporu, pomoc s nakládáním aut, za snídaně s opuchlýma očima. Čechoslovačkám v Berlíně, které na Facebookové skupině dávaly rady a tipy, jedna z nich dokonce kdykoliv, i o půlnoci!!

Manželovi, za to všechno, co zařídil a udělal, v němčině i angličtině, když jsem byla s dětmi ještě v Kanadě nebo u babi na Moravě. Dětem, že přijímají náš cestovatelský život a že si ho užívají plnými doušky s nikdy nekončícím úsměvem a radostí.

Neopomenu:

Všechno klape: tak nějak to zatím v tom Německu šlape jako po másle. Předávka bytu byla naplánována na devátou ráno. Ve stejnou dobu měla také přijet Avia s našimi věcmi ze Šanghaje, přímo ze skladu. Před domem nás čekal zástup lidí, kteří nám řekli, co se bude dít. Předali klíče, zapsali jsme měřiče vody a elektřiny, dostali prohlídku domu, klíče od sklepa, dokonce je v domě místnost s žebříkama a nářadím, které si můžeme půjčovat. Ihned nám nalepili cedulky se jmény na zvonky, schránku a dveře. Ještě se omlouvali, že to nemáme ve zlatém kování, to prý přijde za pár dní. Internet jsme si objednali na čtvrtek. Byl včas spuštěn a kurýr nám dovezl modem. Stěhováci fungovali jako po másle, vše měli s sebou a nesmrděli. Byli jsme z toho docela vedle.

Otázka ke zkoumání: je to opravdu Německem, že to takhle všechno klape, nebo se nám to jen zdá, protože v Šanghaji neklapalo téměř nikdy nic?

Milí a nápomocní lidé: lidé se všeobecně dost usmívají, jsou velmi nápomocní a zatím téměř všichni uměli minimálně pár slov anglicky. Také jsem si už německy nakoupila pečivo! Prodavačka byla velmi ochotná a vstřícná. Dokonce mě pochválila za snahu.

K dalšímu zkoumání: je to Berlínem, který je hodně mezinárodní a plný cizinců, nebo je to Německem? Západem? Ta pozitivní energie? Ta životachtivost v lidech?

Dodávat domovu energii: opět jsem si prověřila, jaké má žena neuvěřitelné schopnosti. Například vytvořit domov. Dát mu energii a život. V jakémkoliv bytě, či místě. Mimo nábytek, rozmísťování věcí a skládání postelí jsem se věnovala tomu, abych našemu bytu vdechla život. A atmosféru. Abych z toho postupem času vytvořila domov. Už to začínám cítit! Už nám tu pomalu začíná být dobře!

Příliš mnoho věcí: navzdory mým metodám minimalismu se mně zdá, že máme pořád spousty věcí. Tolik moc toho nepotřebujeme. Kde se to zase nahromadilo? Už jsem si zjistila charity a místa, kam můžeme přebytečné oblečení a věci dovézt. Mám už dvě krabice! Čím míň věcí, tím líp se mně dýchá. Tím líp mám volnou mysl a vznášející se duši.

Pochopení (nebo spíše uvědomění) tohoto týdne:

Opět jsem si ověřila, jak je dobré střídat pohodlí a nepohodlí. Měli jsme dlouhé období mezi novými domovy. Ze Šanghaje jsme se stěhovali v lednu, mezitím pár měsíců v Praze, dva měsíce v Kanadě, mezi tím nějaké návštěvy a až nyní, na konci srpna, se usazujeme. Bylo to hoodně moc kufrů a balení za ten třičtvrtě rok. Vědci tvrdí, že pro štěstí a spokojenost je toto střídání pohodlí a nepohodlí velmi prospěšné. Nebo spíše pro pocit vděčnosti a vážení si domova, obyčejných věcí, vztahů, rodiny, pomoci druhých a pochopení smyslu života. Jsem ráda, že jsem si tímto náročným obdobím prošla s plným vědomím a uvědoměním, že je to cesta. Že nečekáme, až konečně zase budeme mít společný domov. Že budeme šťastní až…. když….

LOVE. PEACE. BERLIN. HAPPINESS. HAPPIER BY VERA. Tschüss und Auf Wiedersehen (už jsem to vyhláskovala správně)!