DEN 2: 10ti denní Happiness Challenge pro více klidu a méně stresu

Jak vám jde výzva? Dýcháte? Hýbete se? Pozorujete svět kolem všemi smysly a noříte se tak do tady a teď? Dost lidí mně také píše o televizi. Prej jim ji nemám brát. Že si u ní dobře odpočinou a odreagují se. Ale pak mně zase píšou, že nemají čas. Všeobecně. Takže pak je otázkou, co nám ta televize dává vs. co nám bere. Určitě nám bere čas. A také vlastní volbu a moc nad tím, co si do hlavy a do života pouštím.

Takže zítra se budeme věnovat času a pokoříme naši vysoce oblíbenou větu (a shnilý a přežitý myšlenkový vzorec) NEMÁM ČAS. Instrukce níže v článku.

Ona totiž věta „Nemám čas“ se stala takovou všeobecnou výmluvou naprosto pro všechno. Takovým fenoménem doby. Nedávno mně moje sotva pětiletá dcerka na nějakou žádost odpověděla „nemám teď mami čas, musím něco dodělat.“. tak nějak mě to zamrzelo. Odkud to asi má, co??

Jinak dnes byl dobrý den. Včera večer jsem zapálila svíčky a vonnou tyčinku. Manžel sice seděl u počítače, ale já jsem si poseděla 15 minut v meditační poloze, zklidnila jsem hlavu a šla spát v 10!! Ani jsem neměla sílu číst. Holt, člověk když je unavený, tak má jít prostě spát. Ráno jsem se sama (!!) vzbudila už před 6tou a měla tak čas si 30minut posedět při meditaci. A to bylo něco. Už dlouho jsem takhle dlouho nemeditovala. Pozorovat svou mysl po ránu je pro mě fascinující. Skáče mně jako opice a ihned po probuzení mně diktuje co a jak neuvěřitelným tempem. Meditace mně pomáhá ji zklidnit a hlavně si od těch myšlenek udělat odstup. Abych byla v plném vědomí, sama za sebe a čerpala ze své intuice a ne myšlenkových návyků.

Dále mně neskutečně nabíjí ty pravidelné zastávky na dýchání! Co dvě hodiny mně zazvoní budík (milé, jemné zvonění). Kolem oběda to mám co hodinu, abych více okysličila tělo. Vždy se zastavím, pětkrát se pomalu nadechnu (nosem) a vydechnu (pusou). Uvědomím si, co se děje kolem, zapojím smysly a všechny je procítím, kde právě jsem a co právě dělám. Procítím krásu a jedinečnost okamžiku, i když nejsem zrovna v ideální situaci či místě.

Dělala jsem tuto praxi u počítače, při dělání snídaně nebo venku po zařizováních. Jsou to pro mě takové ostrůvky zastavení a klidu a jakési pomyslné prodloužení dne! Fakt! Normálně to vnímám jako by den byl delší a pomalejší! Když se několikrát za den zastavím a uvědomím si, co dělám, kde to dělám, s kým a jak se při tom cítím. Musím mít ale ten budík, jinak bych na to zapomněla.

Cvičit jsem přes den nestihla – no neměla jsem čas!!! – ale večer se půjdu projít, jak přijde muž z práce. Fakt!

Hlavní úkoly na Den 3:

• Vždy, když k nám přijde myšlenka „Nemám čas“, otočíme si ji a řekneme „Mám čas!“ A budeme pozorovat, co se bude dít. Odvážní se můžou začít chovat, jako by čas měli! Třeba uděláme aktivity, které jsme odkládali, třeba zjistíme, že to byla jen výmluva, že některé věci dělat nechceme nebo se s některými lidmi nechceme potkat. Třeba je to jenom zlozvyk, který je potřeba si uvědomit.
• Udělejme něco, co dlouho odkládáme. Odkládání nám zabere daleko víc času a energie, než ten samotný úkon. Pak se nám uleví a dostaví se příjemný pocit, že to máme za sebou!
• Představte si, že máte denně hodinu navíc. Takový dar. Můžeme ji získat brzkým probuzením, omezením televize, nesledováním sociálních sítí, delegování úkonů doma či v práci na někoho jiného, nebo že někoho poprosíme o pomoc, dáme děti na hodinu k sousedce či babičce, vezmeme autobus místo auta (v MHD se dá dělat spousta tréninků!) apod. Co byste v tu hodinu dělali? A co kdyby jste dělali něco, co vám udělá radost? Jen vám? Co by to bylo? Zkusíte najít alespoň pár minut na to, takovou činnost udělat? A užít si ten hezký pocit, že děláme něco pro sebe? Třeba najdete i hodinu!
• Poproste o pomoc. Možná nestíháme stále ze stejných důvodů. Co z toho pro nás může udělat někdo jiný? Jak nám může někdo pomoct? Umíme si vůbec říci o pomoc? V práci? Nebo doma s večeří? Musím to být každý den jen já, kdo zajišťuje chod celé domácnosti?

Pro ty z vás, kdo dočetl až sem, mám ještě takovou poznámku o negativních, smutných, černých věcech. Napsala mně jedna paní, že by vlastně chtěla být šťastnější, ale že to nyní nejde. Má vnučku v nemocnici a je to velmi stresující a smutné. Víte, ale být šťastný v sobě zahrnuje i ty náročné a vypjaté události, nemoci, situace či setkání. Já si vždycky připomínám, že vše, co se nám děje, je v pořádku a má to tak být. Také nám osud (vesmír, Bůh) nesešle nic, co bychom nemohli zvládnout. Jsou to naše zkoušky. Šťastný život je o přístupu. O otevřeném, chápajícím a soucitném přístupu. K sobě samému i k druhým. Máme strachy, obavy, bolesti, životní rány. Děkujme jim, žehnejme jim. Učí nás, posouvají nás dál, nutí nás zastavovat, uvědomovat si, co se děje, vystupovat z kolotoče a věnovat se druhým. Mou dlouhodobou misí je inspirovat lidi v tom, aby se takto dokázali zastavovat dřív, než takové rány přijdou a užívat si krásy života. Ale i když přijdou těžké dny, je potřeba jimi procházet s plným vědomím, vděčností a vírou, že vše má smysl.

Dávejte mně vědět, jak se vám daří, co děláte, co vám funguje. Nebo posílejte vaše tipy. Moc si toho vážím, moc mě to baví a také je to pro mě velmi vzácná zpětná vazba pro mou další tvorbu.

Zde jsou předešlé články z Happiness Challenge:

Zahájení zde.

Den 1 zde.

A tady k vyzkoušení zapojení smyslů při jídle. Nejenom, že nám to pomáhá být více tady a teď, také tím lépe, zdravěji a pomaleji jíme. Čili budeme více fit!

Hodně štěstí!
Věra