Pěšky až ke Královnám

Eliška Kopicová je úžasná a fascinující, přesto úplně obyčejná máma dvou malých holčiček. Nebyla po jejich narození tak úplně šťastná, jak si představovala. Dny byly dlouhé, prázdno uvnitř i navenek – ano, navzdory dvou malým dětem – po předchozím plném životě bylo tíživé.

A tak začala Eliška hledat cesty, jak z toho ven. Jak se cítit lépe. Jak být spokojenější pro sebe, ale i pro své dcery i muže. Začala chodit. Hodně chodit. S dětmi! A začala na sobě pracovat.

Měla jsem tu čest moci ji provázet v jedné z mých transformačních koučovacích skupin Diamantová cesta a sledovat tak její neskutečnou proměnu.

S Eliškou jsem už dělala dva video rozhovory. Oba dva je najdete v mé inspirující seberozvojové skupině Na cestě s Věrkou. Dnes vám ale tady na blogu přináším tento příběh Eliščinými slovy. Protože Eliška píše. Krásně píše! Její slova nás podněcují k znovunalezení obyčejné chuti k životu.

Eliška nastoupila do mého unikátního programu KRÁLOVSKÁ TRANSFORMACE a když jsme se připravovali na náš rozhovor do skupiny, poslala mně krásný text o sobě, o své cestě i o tom, proč nastoupila. S jejím svolením s vámi tato její slova sdílím. Kéž obohatí i vás. Kéž se dotknout vašeho srdce a kdo ví, třebas i inspirují k práci na sobě a k obyčejné radosti tady na světě.

Kdo jsem?

Máma dvou malých holčiček a holka, co na mateřské našla sama sebe. Po porodu první dcerky jsem se ocitla v obřím pytli prázdnoty, kdy jsem vůbec netušila, čím vyplnit své dny. Neznala jsem se. Netušila jsem, co mám ráda, co mě těší. Do té doby jsem to neřešila. Všechno bylo jasně nalajnované. Chodit do školy, do práce, dálkově do školy, postavit dům… Na sebe, na řešení toho, co bych vlastně od života chtěla, vůbec nebyl prostor a nijak mi to nevadilo. Až na mateřské jsem zjistila, že se vlastně vůbec neznám.  Můj život byl seznam položek. Ráno vstát, nasnídat, vyčistit zuby, uvařit oběd… až po uspat dítě, taaak, hotovo a teď… a teď nic. Jen naštvanost, že den je za mnou a nic z toho.

Ale jeden světlý bod tam přeci jen byl. Každodenní procházky. S kočárkem, s nosítkem. Jít ven, na čerstvý vzduch, chodit. To byl můj světlý bod dne, moje záchrana. Ještě jsem netušila, jak důležité pro mě bude si tuhle zálibu hýčkat a věnovat se jí.

A pak jsem poznala, Věrko, tebe. Naskočila jsem tehdy do tvého programu Na cestě, pak do pokračování a měla jsem pocit, že jsem objevila Ameriku. Třeba taková maličkost, jako být k sobě laskavá. Pro mě to byla hotová revoluce. To mě nikdy nenapadlo, chovat se k sobě laskavě.

Za nějaký čas jsem naskočila do tvého programu Diamantová cesta a tam už zafungovala intuice. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale tak moc mě to volalo, že jsem do toho šla.

Jako bych se probudila. Živě si pamatuju, jak jsem začala mnohem víc vnímat barvy a vůně. A chutě. Jako by mi někdo sundal sluneční brýle a vyndal z pusy žvýkačku a já jsem viděla, chutnala, čichala a cítila jako nikdy před tím. Začala jsem získávat povědomí o tom, kdo jsem.

A to moje chození, to tam hrálo stále důležitější roli. Poslechla sem další silné volání uvnitř sebe a se svými dvěma malými dcerkami, tehdy desetiměsíční a necelou tříletou jsem pěšky přešla Česko od jihu k severu. Za tři týdny, přes pět set kilometrů. Jen my tři, kočárek a batoh.

A já jsem svou cestu začala sdílet. Plně autenticky, se všemi prožitky. A protože ty deníkové zápisky z cesty bavily nejen mě, ale i čtenáře, rozhodla jsem si je sama vydat jako knížku a tím jsem sama v sobě otevřela další kapitolu svého života. Narodila se Máma, co ráda chodí.

A protože psaní mě neskutečně bavilo (a já jsem si tím připomněla, že mě bavilo už dávno dávno předtím, jen to v sobě udusila pod tíhou negativní zkušenosti z práce copywriterky), psala jsem dál. Vznikl můj blog, vznikl e-book S dětmi život nekončí, kde sdílím naprosto otevřeně svou trnitou cestu mateřstvím.

A nad letošním jarem se vznášel veliký otazník. „Tak kam půjdeme letos“? Nápad vznikl naprosto spontánně, bez velkého přemýšlení. Navážeme tam, kde jsme loni skončily a půjdeme pěšky k Baltu.

Rozhodnutí bylo jednoduché a prosté, plánování nebylo složité, už jsem měla zkušenosti z loňské cesty napříč Českem. Věděla jsem, že mě čeká překonání pár strachů, třeba toho ze tmy nebo mluvit cizími jazyky. Ale že to bude taková síla a emocionální jízda, to jsem vůbec netušila. 

Byla to sice pěší pouť, ale to, co musely zvládnout nohy, byla maličkost, oproti tomu, co musela zvládnout hlava. 

Nejen, že se ozvaly všechny mé vlastní obavy, ale postupně se začaly otvírat i všechny strachy, které na mě navalilo před cestou okolí. „A nebojíš se, že vám někdo ukradne v noci kočárek? Nebojíš se, že vás někdo přepadne? A víš, že je v Německu i Polsku nelegální si jen tak někde postavit stan? Co když vás někdo vyhodí?“ Děkuji, do té doby jsem se těch věcí nebála 😊 Ale tma a noční zvuky lesa umí s fantazií zapracovat skvěle a já jsem si musela postupně všechny ty obavy prožít a vypořádat se s nimi. Trvalo dobrou polovinu cesty, než jsem to všechno překonala a mohla si začít cestu užívat. A když pak ta užívací fáze přišla, byla to obří jízda rovnou ke hvězdám. V druhé půlce cesty jsem prožila celou řadu chvil, které byly přímo euforické a já jsem si prostě musela uprostřed cyklostezky začít zpívat nebo tančit na puštěnou hudbu do sluchátek. Muselo to ven. 

Celou cestu mě provázel silný stesk po manželovi a po domově. Silný, bolavý a svíravý. První dny jsem z toho byla nešťastná a zlobila jsem se na sebe, že jsem měla radši zůstat doma. Ale pak jsem si uvědomila, jaké je to obrovské štěstí. Jsme spolu s Kubou víc než 10 let a mně se po něm stýská tak, že večer brečím tajně do spacáku? To je ale úžasný, tak moc milovat svého muže i po těch deseti letech! 

Vnímám to jako jeden z největších přínosů cesty. To silné uvědomění, jak moc svého manžela miluju a jak moc dobře mi s ním je. 

A co dalšího mi cesta dala? Posílený vztah s dětmi. Být s dětmi od rána do večera, nemoct nikdy vypnout, neustále jim dělat zábavu, odpovídat na všechny otázky, zajišťovat všechny potřeby, konejšit všechny bolístky a k tomu ušlapat pět set kilometrů, shánět vodu, jídlo, nocleh… to je prostě fuška. 

A v tom všem jsme si s holčičkama k sobě našly hlubší cestu než kdy dřív. Hodně se tomu věnuji ve své připravované knížce Máma, co ráda chodí 2. Protože téma „A co ty chudáci děti, jak to daly?“ je nejčastěji skloňovanou otázkou směrem ke mně. A já bych nejen ráda vyvrátila tvrzení, že jsou holky po cestě chudinky utlačované v kočárku svou pošahanou ambiciózní matkou, ale ráda bych ukázala, že si holky cestu moc užily a těžíme z těch prožitků i nadále. 

Mně se v sobě podařilo vyléčit a uzavřít bolavé a náročné období čerstvé maminky dvou dětí, protože tahle kapitola už je za mnou. Už nemám miminko a batole, ale dvě stále více samostatné děti. Tak samostatné, že další cestu už nám plánuje starší Baruška…

Proč jsem vstoupila do programu Královská transformace?

Opět jsem poslechla to své hluboké vnitřní volání. Když Věrka loni v létě program představila, nadšeně jsem si přečetla prodejku a pak jsem ji zklamaně zase zavřela. Vůbec jsem nechápala, o čem to jako bude a vůbec mě to neoslovilo. V tu chvíli to nebylo vůbec pro mě. Já jsem si brousila zuby na pokračování Diamantové cesty, na Diamantový Boost. Ale i tady jsem necítila nic. Aha, to asi taky není pro mě, pomyslela jsem si tehdy zklamaně. A pak přišla ta myšlenka. A to nevadí, nechoď do Boostu, půjdeš příští rok do Královen. Té myšlence jsem se vysmála. To je pro jiné holky. Pro lepší. Pro ty, co na to mají nejen peníze ale taky koule. To já nejsem.

A pak jsem zažila sen, kdy za mnou ta loňská skupina Královen přišla a holky mi řekly: „jestli chceš přijít mezí nás, musíš začít dělat věci jinak“. Vzbudilo mě to ve dvě v noci, já jsem musela vstát, a jít si do deníku okamžitě zapsat co pro mě prakticky znamená to „jinak“. Jak si mám přeskládat dny, myšlenky, peníze, abych do Královen opravdu mohla vstoupit. Volalo mě to tak silně, že jsem si dokonce kvůli tomu přejmenovala svůj spořící účet, aby bylo jasné, že tam si odkládám peníze na Královny. Přišlo mi to naprosto ujeté, iracionální, ale nemohla jsem jinak, prostě jsem věděla, že jak se otevřou brány programu, musím tam vstoupit.  Rozum se samozřejmě hlásil o slovo, křičel na mě, že jsem se úplně pomátla. Všechno, co jsem si vydělala svým začínajícím podnikáním vrazím takhle do sebe? Co vlastně víc bych jako ještě chtěla? Vždyť už jsem se tolik posunula.

Jenže já vím, že je tam uvnitř mě ještě mnohem víc. A to něco chce ven. A já mám nádherné vize budoucích dní i let a k těm potřebuju udělat další práci na sobě. A jestli ve mně přetrvávaly ještě nějaké pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí, naprosto se rozpustily při prvním individuálním sezení, které jsme s Věrkou už měly. Já jsem při tom prožila tak hluboké pochopení vůči sama sobě, od té doby samu sebe hladím po vlasech a říkám si: „nejsi rozbitá a nikdy jsi nebyla, i když to všichni okolo říkali. Jsi v pořádku a jen potřebuješ pustit ven, to co ven chce“.

Díky Diamantové cestě jsem se poznala, zjistila jsem, kdo jsem, co v životě chci a nechci. A vlastně je mi takhle dobře, dál se pomalu posouvám životem, stále používám všechno, co jsme se tam naučily. Ale já prostě cítím, že je tam něco víc. Že můžu ještě víc rozkvést a že potřebuju popracovat se svými temnými částmi, které tu jsou a já se snažím buď nevidět, schovat, potlačit nebo se za ně na sebe zlobím.

Prožívám velmi intenzivní životní období, děje se toho tolik, všechno je to skvělé, ale já cítím, že potřebuju podržet a podpořit, abych všechno ustála, plně prožila a nezmařila si všechny příležitosti, které mi teď život nabízí.

Eliško, děkujeme za tvá slova a já se moc těším na vše, co spolu v „Královnách“ prožijeme.

Eliščinu webovou stránku, kde si můžete přečíst její blog, nebo pořídit její ebook či knihu, najdete TADY.