Jak jsem přežila 3 roky v Šanghaji. A hlavně, jak jsem tam přežila porod??

Dvě nejčastější otázky, které mně lidé neustále kladou. A tak jsem sepsala mé desatero, které přispělo k tomu, že jsme Šanghaj nejenom přežili, ale také si ji užili. A to včetně porodu mého druhého dítěte v tamní nemocnici. Do Šanghaje jsme se stěhovali v sedmém měsíci mého druhého těhotenství a má starší dcerka měla v té době 16 měsíců!!

A vlastně je to i taková paralela na náš současný život na Západě, který rozdělujeme mezi Prahu, Berlín a Montreál. Vypozorovala jsem totiž několik důležitých návyků a dovedností, které denně aplikujeme v našem manželském a rodinném životě, které přispívají k našemu štěstí, spokojenosti a také individuální cestě seberealizace každého člena naší rodiny.

1: Přijala jsem zodpovědnost za své štěstí a neštěstí – tak moc jsem ze začátku (to jsem byla v sedmém měsíci těhotenství!!) obviňovala manžela, že mě do Číny vzal, až se jednou situace vyhrotila a on mně řekl, na co nikdy nezapomenu: „Dej se dohromady! Je to jenom na tobě! Vždycky nám bude něco chybět, nebo přebývat, nikdy to nebude ideální. Je to jenom na tobě!“ Jak já byla naštvaná! To přece není pravda! No ale, ona to totiž pravda je! I když jsme v manželství, i když máme pohodlný nebo krkolomný život, je to jen a jen o nás. O našem postoji, o našich potřebách. Je naše zodpovědnost poznat sám sebe, vědět co chci, jak toho dosáhnout, kdo jsem a kdo nejsem a umět to komunikovat ve vztahu i v rodině a koordinovat mé zájmy a potřeby s ostatními členy rodiny.

2: Postavila jsem samu sebe od základů znovu – a to doslova. Co ráda dělám? Co mně přináší radost? Jaké jsou vlastně mé koníčky? Jaké jsou mé dobré vlastnosti, jaké ty méně dobré? Jak jich využít pro můj růst a vylepšení vztahů s ostatními? Jaký je můj styl, jaké jsou mé touhy, jaké jsou mé cíle v životě? Co chci, aby o mě mí vnuci a pravnuci říkali? Jednou mně jeden čínský motivátor řekl: „co bys o sobě řekla na smrtelné posteli?“ Nyní vím, že bych řekla, že jsem žila v opravdovosti. Šla svou cestou, plnila si své sny a přání a poslouchala svou intuici, tvorbu a volání mého srdce. Nakonec to přijal i můj manžel, i mé děti, kteří jsou velmi rádi, že vidí každý den spokojenou a usměvavou mámu a manželku. A ta Šanghaj do toho nakonec zapadla, protože díky odtržení od „normálního“ světa jsem se mohla podívat sama do sebe.

3: Opravdová máma – dvě věci byly pro mě nejkritičtější za celé ty tři roky v Číně – porod mého druhého dítěte, když doma na mě čekalo mé starší, tehdy 16ti měsíční a informace, že všechny naše věci, které jsme stěhovali kontejnerem po moři nám dorazí do našeho nového šanghajského domova až 10 dní po porodu!! To vás v devátém měsíci s tím 16ti měsíčním prckem u nohou docela rozhodí. Pamatuju si, že tehdy letěl i talíř po manželovi, když mně tuto informaci zcela bledý a vystresovaný oznámil. Na druhou stranu, toto byl zlom mého života, který odstartoval můj nový šťastný život a vlastně i celý projekt Happier.cz.

Tak a teď je to jenom a jenom na mě! A víte co? Bylo to úplně v pohodě. Protože jsem přijala fakt, že všechno, co potřebuju, jsem já. A já jsem máma přesně taková, jaká mám být a potřebuju hlavně samu sebe. Můj klid, pohodu, důvěru samu v sebe a ve své přirozené instinkty. Nakoupila jsem pár oblečků, půjčila si od známé kočárek, koupili jsme košík na spaní pro miminko a koupala jsem malého v umyvadle. A nakonec to bylo naprosto skvělé. Všechno jsem pustila. Ha. Teď jsem to jen já a moje děti, bez pořádného zázemí, bez věcí, uprostřed Šanghaje. A to mně pomohlo přestat lpět, přestat počítat s pomocí jiných lidí, nečekat, nekňučet a nechala jsem samu sebe plynout. Jako bych zavřela oči, roztáhla křídla a z té skály vzlétla. Svoboda, štěstí, konečně pořádný nádech a výdech. Nádhera.

4: Nepočítat dny „do konce“ – zamotat se do očekávání, plánování „až, když“, až dodělám tento projekt, až se nám narodí dítě, až dítě trochu povyroste, až zhubnu, až si koupím auto, až skončím v této práci, až se vezmeme, až se vrátíme ze Šanghaje… apod. To jsou všechno smutná omezení, točení se v bludném kruhu, blokování toku tvůrčí a radostné energie. Užívat si to, co je teď. Neznamená to ale zahodit své ambice! Jde o to plně prožívat a užívat si i tu cestu, protože ta cesta, to je ten cíl. Pak když to auto (byt, manželka, dítě – doplň dle svého) přijde, bude to už jen takový bonus.

5: Přijmout, že teď jsme tady a nikde jinde – přát si, že bychom byli rádi jinde, ať už žili v jiné zemi, bydleli v jiném domě či bytě, měli blíž babi a dědu apod. nikam nevede. Maximálně tak k naší každodenní frustraci. Prostě jsme byli v Číně, tady a teď, a to jsme na 100% přijali. Pak se nám mohly ukázat nové cesty, nová dobrodružství, noví přátelé, zážitky, zkušenosti, vzdělávací kurzy, nové koníčky apod. Bylo to jako bychom si řekli: Je to OK být tady, co máš pro nás Číno nachystáno? Pojď a ukaž nám to. Jsem tu, oči otevřené, náruč nastavenou, srdce připravené.

6: Přijmout změnu a neustálé proměny – to, že jsem přestala lpět na věcech, situacích či místech, pochopila jsem, že změna a proces je běžná součást života. Že nic nezůstává a ani by zůstávat nemělo stejné, někdy nudné, často hnijící. Rčení „změna je život“ není klišé. To mně také pomohlo být lepší mámou (při dětech vyjdou stejně naše plány vždycky jinak, což?) a také lepší manželkou (manžel to stejně udělá po svém, jinak, plány s ním se vždy mění). Život, manželství, mateřství je pro mě proces, spíše dobrodružství než precizní čisťoučký život, spíše zábava než perfektnost, spíše radost a smích, než dodržování nesmyslných plánů a požadavků. Často od sebe samé.

7: Kvalitní čas s manželem – moje nejbližší rodina se stala pro mě extrémně důležitou. Ona se nejspíš v Šanghaji po narození našeho druhého dítěte vyklubala a zocelila. V procesu mateřství mně po vypiplání miminek začal velmi chybět můj manžel a jak jsem se pohrabala sama v sobě, pochopila jsem, jak je pro mě partnerská láska důležitá. A to znamená trávit s manželem kvalitní čas nejenom jako rodiče, ale také jako manželé, partneři a milenci. Vytvořili jsme si systém pravidelných hlídání a začali vyhledávat co bysme spolu chtěli dělat. To je tak obnovující! Osvěžující! Najednou víte, že máte minimálně jednou týdně podvečer a večer jenom s manželem. Co byste s ním chtěli dělat? My rádi chodíme na večeři, na drink, na procházku. Také chodíme na společné masáže, do wellnessu a do sauny a potkáváme se s přáteli a novými známými. Byli jsme i v kině, na čínské opeře, na noční projížďce na kole apod. Ať jsme kdekoliv, vždycky si najdeme hlídání a trávíme čas spolu. Děti to chápou, ptají se nás, kam jdeme, chtějí vidět fotky nebo to pak chtějí dělat i s námi. Přirozeně pochopily, že maminka a tatínek chtějí být i spolu.

8: Objevovat a zkoušet nové – přijmutí změny jako součásti života, přijmutí sebe samé, zahození pochyb, jaká jsem máma – to vše mně pomohlo otevřít se novému, nepoznanému, dobrodružnému a také možná tomu, co chci v životě opravdu dělat. Naučila jsem se hrát na klavír (můj sen z dětství!!), nahlédla do tajů čínštiny i čínské medicíny, s dětmi jsme procestovali půlku Asie (náš první let byl když měl synek 2 měsíce), začala jsem chodit na pracovní akce, kurzy a projekty sama, nikoho jsem neznala a naučila se znovu seznamovat s cizími lidmi, s neznámým prostředím a poznávat pracovní i soukromé možnosti.

9: Mít se ráda taková, jaká jsem, vás nemine nikde na světě, ale pobyt v Šanghaji mně k tomu konečně donutil. Za ty tři roky jsem potkala tolik různorodých lidí s rozdílnými charaktery, styly oblékání, kulturním zázemím, barvou pleti, zvyklostmi, stolovacími návyky, až jsem pochopila, že tak, jak to mám já, a jaká jsem, je přesně takové, jaké to má být. S kým se srovnávat? Podle koho žít? Kým se snažit být? Je toho tolik, že se nedá vybrat. A vybírat se nemá. Jsem taková, jaká jsem, a už nechci být jiná. Dokonce už ani nechci mít husté černé kučeravé vlasy, ani větší prsa. Mám ráda to, co dělám, to, jaké koníčky mám, jaké mám návyky a že ráda chodím brzo spát.

No a v neposlední řadě? Chtěla jsem nějaké závěrečné číslo, pěknou desítku, která bude ternem článku. Ale nedám ji sem. Už jsem všechno napsala. Otočím to na vás, na ty, kteří dočetli dokonce, protože možná řeší něco z toho, co jsem řešila i já. Jaká je tedy vaše desítka? Jaká by byla ta vaše rada, jak přežít? Cokoliv? Život v malém městě? Život ve velkém městě? Mateřství? Život sám se sebou? Jaká je ta vaše desítka?