Je mně 38 a čekám třetí dítě. Nastává „volný pád“.

To ráno, když se po zpoždění cyklu objevily na těhotenském testu dvě čárky bylo hodně náročné. Manžel se radoval a já jsem se ho snažila přesvědčit, že ta druhá čárka je moc slabá, že to neplatí, nejsem těhotná! „Ano, jsi! Píšou tady TUČNĚ, že i slabá čárka se počítá“. Bylo to zvláštní se takto nešťastně cítit, naprosto nečekaně, a rozhodilo mě to na pěkných pár týdnů. Do toho nastaly velké nevolnosti a neskutečná několikatýdenní únava. Tak. A máme to. Otevřeli jsme se třetímu dítku, že to zkusíme, když to v nás tak hryže, a ono to přišlo. Tak proč necítím radost? A proč je mně tak moc špatně??

O to hůř mně bylo, když jsem si neustále připomínala, že bych se měla radovat a být vděčná, že to asi nebudu dobrou mámou. No klasické vzorce. Navzdory všem mým technikám pozitivního myšlení a tipům, jak prožívat dny s větší lehkostí to dlouho nešlo. Přežívala jsem díky jediné technice: PŘIJÍMÁNÍ.

Někdy se nám prostě dějí věci, nevíme proč, cítíme se, jak se cítíme a my to chceme mít co nejrychleji jinak. Změnit to. Nechceme se tak cítit. Nechceme prožívat to, co prožíváme. A tak jsem se rozhodla přijímat. Odpočívat. A co to je šlo ležet a nic nedělat a jen hloubat. Vlastně ani nehloubat. Hodiny jsem strávila v čučení do blba. Doktorka mě posílala na nemocenskou. No to nám podnikatelům moc nepomůže. A tak jsem omezila práci. Riskla to. Netvořila. A přijímala.

A tím přijímáním se mi vlastně ulevilo. Nejspíš to tak mělo být. Dostat se do stavu klidu, nečinnosti, do jakéhosi hnízdění. Třeba to souvisí s věkem a třetím těhotenstvím. Třeba si tělo opravdu potřebovalo jen odpočinout a nabrat síly na další etapu života.

Zlomový sen

Koncem 10.týdne, kdy gradovaly nevolnosti, jsem měla sen. Byl divoký a tak moc živý. Stála jsem na zdi hradu v mém rodném Brumově, zády k propasti a nějaká podivná síla mě strčila dolů. A já letěla, s roztaženýma rukama a padala a padala dolů. A najednou jsem se začala usmívat. A letělo se mi lehce. Pak mi narostla křídla. Najednou jsem měla místo rukou nádherná, velká křídla s dlouhým nádherným peřím. A objevilo se bílo-modré světlo, které mě polapilo. Lehla jsem si na něj jako víla a začala se vznášet, sem tam máchla těmi nádhernými křídly. Bylo mně velmi lehce, radostně a neskutečně láskyplně.

Probudila jsem se divoce a začala se usmívat. Tak takto je to! Sen mně vnuknul slova „volný pád“. A to zabralo. Jediná možná cesta pro mě, jak přijmout vše, co k nám přichází a otevřít se této nové nádherné a současně i děsivě náročné zkušenosti s třetím dítkem je cesta volného pádu.

Má spirituální učitelka mě povídala, že tato duše, co se k nám rozhodla přijít bude pro nás velkým učitelem. Bude mně také ukazovat, jak přestat mít nad vším kontrolu. A po tom snu jsem to pochopila, i když se mi to ještě stále těžce přijímá. I se dvěmi dětmi jsem tu kontrolu jakž takž měla, i když jsem ušla obrovský kus cesty a vydala se na dobrodružné cesty duše, kam mě mé srdce táhlo.

Ale se třetím, to už se snad ani naplánovat a kontrolovat nedá. Vždyť mám jen dvě ruce. Vždyť nemám ani jednu babičku poblíž. Vždyť ani nežijeme v Česku. Vždyť ani někdy nechápu, jak jsme zvládli s mužem vypiplat ty naše dvě starší děti a ve zdraví přežili. A co teprve práce? Co má seberealizace? Jak to skloubím? Chci vlastně?

A co když se zase otevírá něco nového?

Jediný způsob, jak vše zjistit, ochutnat, prožít a užít si to, je pro mě prostě ten volný pád.

Skočit a důvěřovat svému instinktu, svému ženství, osudu a mé vnitřní síle, že to dám. Radostně a lehce. Volně a neplánovaně.

Obdivuji duši, která si nás vybrala a rozhodla se, že se zrealizuje zrovna v naší rodině. Vždyť ani nevlastníme dům, dokonce ani byt. Vždyť jsme často na cestách. A s mužem chceme bývat i sami bez dětí a plnit si své sny, navzdory zodpovědnosti za děti. Ale třeba je to právě takto správně. A třeba ty děti, které k nám chodí, chtějí právě toto. Dáváme jim bezpodmínečnou lásku a podmínky k tomu, aby mohly být tím, čím chtějí a za čím na tento svět přišly.

Čas ukáže, jak to dáme. Jak spolu všichni porosteme. Bude nás pět! Z toho mě až mrazí, ale raduji se zároveň.

Od toho snu je mně znatelně lépe. Žaludek se ještě pár týdnů poté občas pořádně rozhoupe, ale nyní už vím, že je potřeba to prodýchat, uvolnit se a přijímat. Ten tvoreček ve mně ví stejně líp, co dělá, než já. Necháme se vést. A těšíme se. A i když si často pobrečím, nebo mě chybí energie, kterou prostě teď nemám, protože si ji bere těhotenství, roste ve mně čím dál víc a víc hlubší a hlubší spokojenost, klid a přesvědčení, že je vše přesně tak, jak má být.

Volný pád. Věřím v něj. A děkuji další nové duši, která se rozhodla být tu na tomto světě s námi. Přijímám vše, co s tím přijde a oddávám se tomu volnému pádu, který nás čeká.