Berlin Happiness Project: 3 měsíce poté aneb součásti našeho štěstí

Jsem u svých rodičů na Valašsku, odkud jsem před třemi měsíci odjížděla do našeho nového domova v Berlíně. Nyní, když jsme jeli zpět vlakem, ptá se náš Elliot v Pendolinu pána: „Proč mluvíte česky?“. Před pár dny jsme s manželem seděli v našem berlínském bytě u krbu a po notné chvíli mlčení, kdy můj čučel do ohně se ho ptám: „Co děláš?“ „Nič. Užievam si malých vecí. Tak ako ty to učíš….“. To jsou jen střípky z našeho šťastného života. A já jsem nyní při svých procházkách zasněženou krajinou dala dohromady prvky našeho šťastného života. Jaké ingredience naše štěstí má a jak ho umíme (a někdy také neumíme) stavit.

Co už máme a umíme

• Umíme nakupovat. Již téměř cokoliv. Vím, kde co, a co a jak, včetně opraven, pošty nebo gynekologa.
• Po večerech nám hoří krb, do kterého rádi jen tak čučíme. To znamená, že už nemusíme montovat, vrtat či drhnout cokoliv a kdekoliv v bytě.
• Děti mají rádi jejich novou školku a mají spousty kamarádů. Skrze ně mám také nové známé i já.
• Umíme němčinu! Můj muž zcela perfektně, už pracuje převážně v němčině. Já se domluvím. Dostala jsem se na úroveň A2 a budu pokračovat dál. Vědomě jsem prolomila svůj blok a averzi vůči němčině a čím dál víc ji používám. Z každého malého úspěchu mám velkou radost.
• Už vylézáme z ulity a vyznáme se jakž takž v Berlíně, rádi zkoumáme krásnou přírodu, jezera a vesnice v okolí.
• Tvoří se nám komunita známých a už víme, koho poprosit o pomoc či pro koho tady můžeme být zase my.Co je pro nás stále ještě velká výzva

• Němci. Jde to pomalu. Vztahy s nimi se vytváří pomalu. Jsou přísní. Jsou disciplinovaní. S podivným ne/smyslem pro humor. Neodpovídají na emaily. Rádi dávají nevyžádané rady. Perfektně třídí odpady. Nemají moc rádi děti. Chtějí je mít hezky jako ze škatulky, za každých okolností. Dodržují pravidla. I ty děti! Vždy vypadají dokonale upraveně a mají hezkou fasádu osobnosti.
• Pomalu se dostáváme k některým blíž. Už jsme měli i pár německých návštěv. Vím, že to s Němci trvá a vím, že každý národ máme něco. Ale jsou některé německé vlastnosti, které jsou větší výzvou na přijetí a dělají začátky života v Německu o poznání náročnější. Pro mě je nejtěžší to, že děti nejsou moc nikde vítány (natož naše dva živelné kousky) a že dostávám neustále nevyžádané rady. V autě, na kole, v obchodě, na chodníku při blbé procházce. Vždycky nějak vyčnívám, stojím, kde nemám, dělám věci jinak než dav….
• Moje seberealizace. Chybí mně lidé. Pracovně jedu hodně věcí online, daleko od Čech. Přes den se stýkám s málem dospělých lidí. Pomalu začne vše fungovat anglicky, ale ta izolovanost a samota mé práci neprospívá. Vím, že to chce čas, má síť kontaktů se pomalu začíná rozrůstat.

Prožili jsme si za ty tři měsíce spoustu překrásných momentů, ale probrečených večerů. Vyplula na povrch neprobádaná zákoutí duše, mé i mého manžela, a prožili jsme zase nové reakce na nečekané situace. Zas a znovu jsme se jako rodina více a lépe poznali a upřímnost šla na povrch někdy až s brutální upřímností. Nicméně jsme vše prožívali zcela vědomě a s pochopením, že vše je v pořádku a veškerá škála emocí k životu patří, nejenom k tomu v zahraničí.

Co nám z toho vyplynulo? Co se nám potvrdilo? Jaké jsou ty naše šťastné zásady?

• Radovat se z malých a obyčejných věcí a být za ně vděčný – už dávno jsme pochopili, že tajemství štěstí a spokojenosti se skrývá uvnitř v nás, tady a teď. Jsme vděční za náš život takový, jaký je, za zdraví, (sebe)lásku, za drobné radosti, které denně prožíváme. Už na nic nečekáme. Už nežijeme v „až“, nebo „kdyby“. Práce, kariéra a peníze nám tak přináší hlavně jistotu, bezpečí, svobodu a možnost dovolit si víc. Je to ale takový bonus navíc, nezáleží na tom naše štěstí a radosti.
• Přijmutí, že ke šťastnému životu patří jak pozitivní, tak negativní emoce – jsme lidé a ti budou navždy v reálném, běžném životě prožívat širokou škálu emocí. Přijmutí tohoto faktu, že můžeme svobodně všechny emoce projevit, prožít si je a tím prožitkem je zpracovat, přijmout a nechat odeznít je neskutečně osvobozující. Štěstí nespočívá v prožívání pouze radostných emocí.
• Být upřímní k sobě a k druhým – náročné podmínky si žádají upřímnost. A základem spokojeného, naplněného a šťastného života upřímnost je. A ta začíná v nás samotných. Kdo jsme, jací sme, co v životě chceme, co nás naplňuje, čím můžeme obohatit svět, co můžeme dát druhým. Když této upřímnosti jsou schopni oba partneři a najdou společnou řeč a životní cestu ruku v ruce, s upřímností k sobě a jeden k druhému, mohou prožít velmi naplňující život, bez nezdravé závislosti mého štěstí na druhém člověku či okolnostem.
• Nejít spát pohádaní – to je pro nás moc důležité. Když už proběhne výměna názorů, je ji potřeba vždycky uzavřít, nebo alespoň najít nějaký kompromis či dočasné řešení, než se jde spát. Objetí a pusa v posteli je naše nutnost, ať se děje cokoliv.
• U každé rozepře musí děti vidět její uzavření – je v pořádku, že se občas neshodneme, ale je pro nás důležité, když už to vidí děti, aby také viděly, že umíme najít řešení, že se umíme domluvit s respektem a úctou jeden k druhému.
• Učit děti jazyky!! To je fakt pecka. Díky jazykům jsou naše děti velmi otevřené, komunikativní a dokáží najít společnou řeč téměř s kýmkoliv. Děti mají neskutečnou schopnost naučit se rychle a přirozeně jakýkoliv jazyk, který ihned používají pro komunikaci. Díky cestování a pobytu v mezinárodní školce jsou také naše děti zvyklé na různé lidské rasy, národnosti a kultury. Nezarazí se nad černochem či šikmýma očima.
• Nelpět. Na žádoucích výsledcích, na manželovi, na tom, co musíme mít na večeři, kdy co musí být hotovo, jak bysme se měli chovat, jak by se měly děti chovat a dokonce ani nelpět sami na sobě. Realita je stejně vždycky jiná, často překvapivá a bez lpění si ji tak můžeme lépe užít, poslechnout své vnitřní já, které nám stejně vždycky ukáže nejlepší cestu.
• Být otevření. Vůči všemu. Vůči všem. Vůči nové zemi, vůči neprobádaným zákoutím manželovy či vlastní duše v nových podmínkách. Otevřenost vůči novým lidem, stylu komunikace, fungování. Otevřenost novým směrům i nápadům. Zkoumat a pozorovat to nové co kolem sebe a v sobě objevujeme.
• Spíše pozorovat, než hodnotit. A to nejenom nové lidi, město, kulturu, ale také sami sebe a své blízké, včetně dětí. Protože v nových podmínkách se můžeme leckdy chovat jinak, než bychom si přáli, nebo než by se mělo. Dát šanci kreativitě, odvaze, nebo u dětí zcela novým dimenzím řešení situací, to se musí nechat proudit, bez hodnocení a očekávání.
• Dát si na čas. Toto si často připomínám. Čas je přítel. Obzvláště v nové zemi, kdy zvykání si, pozorování či nacházení naší cesty prostě trvá. Stejně tak jako vztahy s novými lidmi, vytvoření domova nebo rozjetí podnikání v nové zemi.
• Společně se situacím zasmát!! A to myslím neplatí jen při životě v zahraničí. Setkáváme se se spoustou frustrujících zážitků a setkání. Je skvělé o nich doma nejenom mluvit a vzájemně si pomoci situaci vstřebat, ale také se takovým věcem zasmát! Ne jízlivě a urážlivě, ale dobrodružně, otevřeně. Jako bychom sledovali nějaký film. Vždycky si řekneme, že budeme mít o čem vyprávět našim vnoučatům????
• Změnit prostředí. A když už nevím, kudy kam, když na mě padají chmurné myšlenky, je mně smutno, nebo nevím, kam dál, změním prostředí. Odjedu za prací do Prahy na pár dní, k rodičům na Valašsko, jdu si zacvičit, na toulky Berlínem, jedem o víkendu na výlet nebo zmizíme na celý víkend na sever k moři. To vše nám vždy pomůže podívat se na náš život či na momentální zdánlivě neřešitelnou situaci z nadhledu a z jiného úhlu.

No a v neposlední řadě – mít se rád!!! Mít rád nejenom druhé, ale hlavně sám sebe! Opečovávat se, starat se o sebe a dělat denně věci, které nám přináší radost. Protože když máme energii a radost my, můžeme ji přinést ostatním. Protože šťastná máma znamená šťastné děti. Protože spokojená manželka, rovná se spokojený a úspěšný muž.

Život je skládačka, kterou si stavíme podle sebe. A i když se zdá, že jsme lapeni v síti omylů a problémů, které jsme nezpůsobili a bez jejich překonání nemůžeme být šťastní, vězte, že tomu tak není. Vždy máme možnost náš život změnit a jít dál směrem, který si přejeme.

Vědecká formulka štěstí se jmenuje „50-40-10“.  50% našeho štěstí je geneticky dáno. 10% štěstí záleží na podmínkách, ve kterých žijeme a ze kterých pocházíme. No a 40% štěstí záleží zcela na nás. Na našich činech, postoji a optimistickém myšlení. Já zastávám názor, že i těch 10%, které patří podmínkám, ve kterých žijeme, můžeme v dnešní moderní a bezpečné době docela dobře změnit. A to už je skoro 50% štěstí v našich rukou! Z 50% můžeme náš život otočit. Je k tomu ale potřeba upřímnost, otevřenost vůči sobě samým a radost, se kterou budeme naše další životní kroky podnikat.