Berlin Happiness Project: Týden 2

Včera jsem měla narozeniny. Takže bilancuji víc, než kdy jindy. A mám za sebou oficiálně nejtěžší týden mého života jako máma. Těžší než náš první týden v Šanghaji! Říká se, že začít žít v Německu je extrémně náročné, začínám pomalu chápat proč. Také končí prázdniny a děti jsou na hranici zvládatelnosti. Natož v novém městě, novém bytě, s návštěvami v nové školce. A ochladilo se. Podzim je pro mě nejnáročnější ze všech období. Vzpomínáme na Šanghaj, kde se v září a říjnu chodí v kraťasech. Když jsem se manžela ptala, jak hodnotí tento týden, řekl: „Jsem šťastný, že končí…“. To považuju za pozitivní přístup, je šťastný! Bude líp! píšou mně lidi. Také říkají „Drž se“. Ptám se: „Čeho?“. Kamarád mně do telefonu řekl „Let´s make Berlin great again!“ A to zabralo. Padnout na zem k životu patří. Jak se ale zvednout a jít dál? O tom je můj Berlínský projekt štěstí, o tom, co pro nás funguje. Co děláme, že to uděláme „great again“. Zas a znovu. Že i v těch nejnáročnějších chvílích víme, že je vše OK a že umíme být šťastní. Vítejte v dalším týdnu našeho Berlin Happiness Project!

Klíčový moment tohoto týdne aneb hluboké zamyšlení, které nesmí nikdy chybět!

Mým tématem týdne bylo dozajista MATEŘSTVÍ. Říká se, že když už si myslíš, že máš vše pod kontrolou, že víš co děláš, a kam jdeš, Bůh (Vesmír, karma, doplň dle svého vyznání) ti pošle nějakou zkoušku.. V mém případě děti. Mateřství a být mámou je mé celoživotní téma, co si řeším. Mateřství je pro mě hodně velká výzva. V Bhútánu mě naučili, že „děti jsou tvá karma“ a díky bohu (nebo komukoliv) jsem to pochopila. Děti jsou ta největší zrcadla. Tento týden se k nám děti do Berlína přistěhovaly. Takže se vše točilo kolem nich. Dalo mně to ale extrémně zabrat. Vyčerpání po předchozích náročných dnech, nervozita, polododělaný byt, polovyspaná, neznalá okolí. Bez pračky. Bez němčiny. Bez orientačních schopností. Přežívala jsem den po dni, krok za krokem. Když už toho bylo moc, odjeli jsme k jezerům mimo město a jen tak byli. Když byly děti nezvladatelné, podívala jsem se do sebe, co se děje se mnou. Co se mně snaží říct a odpovědi jsem hledala hlavně u sebe. S dětmi prostě přišla ta pravá realita….

Týden v bodech:

Zrcadlo zrcadlo…

Když jsem se podívala po dlouhé době pořádně do zrcadla, trochu jsem se lekla! Pohublá, bez barvy, bez   jiskry v očích. A shrbená! A přibylo vrásek. Šaty na mně plandaly, vlasy jen tak visely. Tak rychle? Tak rychle člověk ovadne? Opět jsem si potvrdila, že extrémní situace vyžadují extrémní péči! O sebe samé. Jen tak pak máme energii na druhé. A tato péče je naprosto neodkladná! Dlouhodobá nepřiznaná zátěž bez patřičné péče prostě nikam nevede. Naordinovala jsem si pár cviků jógy, tu a tam, sednout si s nohama nahoře a vypít si kafe, celý jeden den jsem strávila s dětmi venku u jezer, byt nebyt, školka neškolka, úklid neúklid. V pátek večer si vzal manžel děti a šli ven, já jsem šla na objednanou masáž a doma si dala vanu! Nebyla perfektně vydrhnutá (pronajatý byt je potřeba aspoň stokrát vydrhnout, že? Nebo ne?) a ponořila se do té nedokonale vydrhnuté vany, v nedokonale vydrhnutém bytě!

Rebelie

Už dlouho hloubám nad podstatou štěstí a stála jsem si za heslem „Štěstí je revoluce. Revoluce v nás.“ To je také motto mého projektu Happier by Vera. Tento týden jsem přijala, co ve mně hryzalo už delší dobu, že to není revoluce. Ale rebelie. Sladké, krásné, láskyplné rebelství. Revoluce je převrat. Tlačení proti něčemu. A co pak?

Rebelie je ale strašně krásná. Tento týden jsem se stala rebelkou. Navzdory požadavkům z okolí, ale hlavně z mé hlavy (jak moc bych měla zařizovat, vařit, uklízet, dekorovat, poslouchat učitelky ve školce, manžela, jak moc být perfektní….) jsem poslouchala samu sebe. Nejdůležitější ze všeho je postavit si život podle svého. Já jsem to hlavní. Pak tu můžu být opravdově pro druhé. Pro děti. Pro manžela. Pro práci….

Školka

Po dlouhých měsících čekání a hledání byly naše děti přijaty do mezinárodní školky, s návazností na školu, o kterou jsme velmi stály. Je překrásná. Nádherně mezinárodní, s krásným hřištěm a sportovištěm. V zelené aleji. Začátky nás ale trošku vykolejily. Mají takový podivný styl zácviku dětí. Nicméně ten jsme si přizpůsobili a dohodli se. Dostali jsme horu dokumentů k vyplňování. Typicky německé. Sem tam mně chyběl podpis či údaj a hned jsem to dostala zpátky s přesnou šipečkou a instrukcí, co a jak napravit. Ale jsme nadšení. Školka a škola byla pro mě velkým důvodem, proč se přestěhovat do Německa. Chodí zde 80% mezinárodních dětí a 20% Němců. Ti čekají až 4 roky, aby se tam dostali.

Ve třídě máme Jihokorejce, Izraelce, Japonce, Francouze, Thajco-Němce, Rusy, Španěly apod. Do školy chodí ještě jedna česká holčička, takže jsme tam celkem 3 české děti. Hlavním jazykem je angličtina, s postupným učením němčiny. Jsem ráda, že jsme „mezi svými“. S rodinami, kde je vícejazyčnost běžná, kde cestování a stěhování je normální a mezinárodní vztahy a přátelství jsou automatické. Nejspíš mě nemělo překvapit, že pár příjemných konverzací jsem vedla s těmi cizinci, místo s Němci. Ani jeden se nikdy nezastavil, ani jedna maminka se nedala do řeči. To je ale prý v Německu normální. Ten chlad je normální. Prý se to ale časem zlomí. Já jsem ráda, že máme dveře otevřené i do srdcí cizinců, kteří jsou na tom stejně jako my a hledají si přátele, ke svým dětem kamarády a ramena, kde se můžou vyplakat.

Prádelna štěstí

Bylo nespočet momentů, které byly pro mě zkouškou mého pozitivního přístupu k situacím, událostem a životu celkově. Jako příklad uvedu pračku. Tu zatím ještě nemáme, dodávka se zpozdila. Hory prádla nakynuly a já jsem se jimi nechávala vykolejit, ufňukávala jsem a stěžovala si, že nemáme pračku. Taková prkotina, která mně ale v ten moment připadala neřešitelná.

Když jsem v takovém stavu, potřebuju emoční detox. Potřebuju se vyplakat, promluvit si s někým a otevřít zase tu cestu k mé vnitřní síle, která dokáže najít řešení a dokáže jít dál. Mým automatickým vzorcem je nechat se vláčet emocemi, čím smutnější, tím lepší, ty dobře táhnou! Když jsem pak mluvila s kamarádem po telefonu a plakala jsem, hrozně se mně ulevilo. On mně dokonce rozesmál hláškou á la Trump „Let´s make Berlin great again!“ Našla jsem si nejbližší prádelnu s pračkami a sušičkami, což je v Berlíně běžné – ne každý má pračku, stejně jako třeba v New Yorku – a vydala se tam s taškami prádla, pracího prášku, děti v závěsu. A byla to neskutečná sranda. Ano, mohla jsem si stěžovat, že své prádlo peru v „cizích“ pračkách a myslet na to „kdo“ všechno tam to prádlo pere. Ale připomenula jsem si náš šťastný rodinný návod, že všechny náročné situace bereme jako dobrodružství. Nejenom kvůli dětem, ale hlavně kvůli nám. Připadala jsem si jako v amerických filmech, jako Rachel v Přátelích, která takto pere poprvé. Děti pomáhaly, poskakovaly, hrály si tam s jinými dětmi, házely penízky do praček a byl to jeden zatím z nejhezčích zážitků v Berlíně. Jak se někdy zcela neřešitelné situace, místa, životní těžkosti či obyčejné a nudné věci dají změnou našeho postoje otočit v tak báječnou a zábavnou věc, která přinese tolik radosti! A také tolik štěstí. Protože štěstí je pro mě také o návyku jak myslet jinak. Pozitivně. Kreativně. Zábavně a hravě i v těžkých chvílích. A to jsem si tento týden nesčetněkrát potvrdila.

Televize vs. sofa

Mým přáním do nového bydlení bylo nemít televizi jako středobod obýváku. Podařilo se nám najít byt s velkým obývacím/jídelním prostorem a dokonce tam je i krb. Neměli jsme hned na začátku pohovku, takže tak nějak přirozeně jsme umístili televizi do rohu. Hlavním bodem je velký jídelní stůl, který byl můj sen. Jídelní stůl je pro nás centrum rodiny, místo pravidelného každodenního setkávání a povídání.

Když sedačka přišla, přisunuli jsme ji do rohu k televizi. Sice nemíří na telku, ale směrem na ten stůl a výhled do velkých oken, ale nakonec nám toto rozložení velmi vyhovuje, protože nám umožňuje:

-sedět na sedačce jen tak

-omezit čas u televize

-dívat se prostornými okny ven, získávat rozlet a pěstovat fantazii

-změnit automatické návyky (sedět-sledovat zprávy-ovladač v ruce-rozvalit se do stejné polohy…)

-trávit večery s povídáním, knížkou, sledováním ohně v krbu, nebo jen tak být

Jsme překvapení, jak nám taková zdánlivě malá věc přinesla velkou spokojenost a nové možnosti pro nás samé i pro naše vztahy s nejbližšími.

Pod pokličkou

V rámci mého zkoumání a budování šťastného života v Berlíně je nezbytné zmínit mé manželství. Procházíme náročnými dny a od ledna jsme žili oddělení, Jakub už v práci v Německu a já s dětmi v Praze. Také je to poprvé v Evropě, kdy začínáme společně fungovat se dvěma dětmi, jako rodina. Takže se všichni sžíváme a pomalu sjednocujeme naše představy, přání a možnosti. Momentálně fungujeme spíše jako Pat a Mat při dodělávkách bytu, vychovatelé, rodiče, nákupčí, donašeči, organizátoři, technici, kuchaři…. Uvědomili jsme si, že si chybíme jako partneři a jako manželé. Chceme na tom pracovat, být víc spolu a plánovat aktivity jen pro nás dva. Také si chceme nastavit jakouž takouž rutinu, v rámci možností práce mého manžela. Očekávala jsem, že bude více doma, když se přistěhujeme, ale zatím se to tak neděje. On zase očekával, že se přizpůsobíme rytmu a organizaci jeho náročné práce.

Opět jsme u těch očekávání, které máme. Od situací, od lidí. Očekávání si sami vytváříme na základě našich představ, často nepostavených na faktech či realitě jiných lidí. Po pár rozepřích jsme hlavní témata otevřeli, pochopili jeden druhého a postupně začneme skládat náš manželský život v nových podmínkách. Vyvíjí se lidé, děti rostou, mění se práce, bydlení….. je jasné, že se vyvíjí i vztah, manželství, představy, styl fungování. Chceme tomu čelit ruku v ruce, s otevřeným srdcem a pochopením pro sebe i pro toho druhého. Chce to čas. Všechno si sedne. Jsem moc ráda, že jsme si o všem otevřeně promluvili a shodli se, jak chceme pokračovat dál. Že je naše manželství pro nás velmi důležité.

Pochopení tohoto týdne

Každá transformace, každá změna, každý posun, chce čas. V životě jsem už hodněkrát velkou změnu uspěchala. Hodně jsem tlačila. Nyní jsem ráda, že díky umění pozorovat sám sebe, situace, život, že díky vědomému zpomalování a naslouchání pocitům, slovům a automatickým myšlenkám si dokážu dát čas. Netlačit na sebe, na děti, na realitu, abych ji dohnala. Nebo aby byla jiná. Každá změna chce čas.

Nořím se do těchto náročných dní a nechávám je plynout. Protože když zatlačím, hned mně to smete zase někam ke břehu a začnu máchat rukama a bezhlavě se topit. Přijímám tuto náročnou fázi zabydlování a tvoření nového domova jako dobrodružství. Jako velký zážitek, který mě osud nachystal. Je to proces, kterým procházíme krok za krokem. Netlačit. Nespěchat. Vše si sedne. I byt bude jednou dodělaný. I děti ve školce spokojené a zabydlené. I já tady začnu mít své první klienty. Proč se ochuzovat o ty krásné zážitky, které nám nyní tento bláznivý život přináší?

Vždycky se mně velmi uleví, když tento týdenní článek napíšu. Jsem ráda, že ke mně ten nápad na Berlin Happiness Project přišel. Je to takový můj deníček, který mně umožňuje zas a znovu si to v hlavě srovnat a vypsat se z toho. Děkuji všem, kteří dočetli až do konce. Ta spousta povzbudivých slov, telefonátů, zpráv a emailů mě každý den dojímá. Pomáhá mně, když lidi na mě myslí. Také věřím, že můj příběh a naše upřímné a opravdové rodinné zážitky a prožitky mohou inspirovat zase jiné. Ať už jakýmkoliv směrem.

LOVE. PEACE. BERLIN. HAPPINESS. HAPPIER BY VERA. Tschuss und Auf Wiedersehen!