Berlin Happiness Project: Týden 3

Je klidné nedělní ráno a všichni ještě spí. Asi tomu chtěl osud, mít volnou chvíli a zhodnotit tento týden. Byl dobrý. Pěkný. Pohodovější a klidnější. Připadalo mně, že čas plyne pomaleji a moc se mně to líbilo. Uzavřela jsem mír s tlakem na dokonalost a pustila spoustu věcí, které budou prostě udělány později. Uchopila jsem čas do svých rukou, protože já jsem jeho paní a efektivně jsem ho dělila na důležité a méně důležité věci. Hlavní slovo dostaly vztahy, byť to zní tak nějak zvláštně. Také jsem trénovala dvě hlavní dovednosti pro spokojenější život. Pozitivní myšlení, ve kterém je sklenice vždy poloplná, nikdy poloprázdná a tvorba seznamu věcí, které mám ráda, které mně dělají radost a nabíjí mně a vyšetřila jsem si na ně čas.

Tento týden se začaly dít zázraky. Začala ve mně zase stoupat ta vnitřní síla, pozitivní energie, elán a radost. Lidé se kolem mě více usmívali, více se mně dařilo, s dětmi jsme měli spoustu krásných chvil a začaly se pomalu rýsovat pracovní aktivity tady v novém domově. Opět jsem si potvrdila, že je to o přenastavení myšlení, o trénování pozitivního přístupu, o trpělivosti, o pěstování vztahů a lásky a v neposlední řadě o zkrocení času. Pak se začnou dít zázraky.

Klíčový moment tohoto týdne aneb hluboké zamyšlení, které nesmí nikdy chybět!

Je jedna věc, která je pro lidské štěstí extrémně důležitá, a na které se shodnou všichni vědci světa, a to jsou vztahy s druhými lidmi. Navzdory steskům po lidech, kteří mně tady v novém domově chybí, jsem vztahům dala prioritu a otevřela své srdce i mysl vztahům novým. Seděla jsem jednou ráno ve školce na setkání rodičů a měl tam přednášku architekt, který navrhoval naše nové hřiště v mezinárodní školce. Je nás tu desítky národností z různých kulturních prostředí, ze všech koutů světa. Ty děti mají společné „jen“ to, že jsou děti. A na celém světě ty děti mají tolik společného.

Na té přednášce jsem si uvědomila, že lidé, které potkávám a se kterými se třeba jednou staneme nejlepší přátelé, mají také tolik společného. Možná ti lidé jinak vypadají než ti, co nám chybí. Mají jiné tváře, tvary, barvu pleti, ale uvnitř máme všichni tolik moc společného.

Jak jsem hledala vztahy

Lidé se začínají vynořovat. Na ulici už nás znají prodavači obchůdků a mávají nám, když jdeme s dětmi. Ve školce se bortí ledy a po počátečních náročných dnech zvykání si v nové školce se rodiče dívají kolem sebe a nad šálkem kávy při rodičovských schůzkách jsme se seznámili. Také mě potěšilo pomoci jedné německé mamince, na kterou ten den už bylo všeho moc. Od jiné německé maminky jsem zase dostala týdenní poukaz do jedné tělocvičny, protože jsem se jí ptala, kam chodí cvičit.

V novém bytě jsme už měli dvě návštěvy, naši němečtí známí, se kterými se známe ještě z Číny a kanadský kamarád s rodinou, který projížděl Berlínem na dovolené.

S radostí jsem se také zúčastnila česko-slovenského dámského setkání, které se po dlouhé době konalo. Sešlo se nás pět úžasných žen, každá se svým příběhem a osudem a vzájemné sdílení, okořeněné českým humorem a skleničkou vína je k nezaplacení. Kontakt s krajany je pro nás velmi důležitý. To už mám vyzkoušeno ze Šanghaje.

Také jsme měli naše první herní rande s českou maminkou a její holčičkou.

Najednou se ty vztahy vynořují. Je to ale hodně o tom, že jsem se jim otevřela. Že jsem vyrazila sama večer ven, že jsem se pustila do rozhovoru s cizími lidmi jako první, že jsem ukázala své srdce na dlani. Návštěvy jsem pozvala navzdory nedodělanému bytu a mého vnitřního kritika jsem poslala spát. S ostatními lidmi jsem strávila pěkné chvíle. Vyhradila jsem si na ně čas, protože jsem si to sama vybrala a dala tomu důležitost. Na vztahy je potřeba mít čas. Čas máme ale ve svých rukou a je jen na nás, jak s ním naložíme.

A co manžel?

V celém tomto týdnu malých zázraků (nebo jejich náznaků – jsem optimista) jsem se také zabývala vztahem s mým mužem. Ten má extrémně náročné období v práci. Jak říká, první rok na vysoké pozici je prostě první rok na vysoké pozici. Pořád cítím tendence si stěžovat. Že na nás nemá čas. Že málo pomáhá. Že nestíhá večeře a často ani snídaně. Že to vlastně třeba nemělo smysl tu pozici přijmout a přestěhovat se. Ale já jsem holka chytrá a svou mysl a její často destruktivní vzorce umím pozorovat, takže jsem se věnovala přeprogramování mého chování vůči muži. Děkovala jsem mu za věci, které přes vytížení zařídil. Užívali jsme si co to jen šlo těch pár chvilek, když byl doma a nemusel otevřít počítač. Měla jsem radost, když se bavil při návštěvách a od srdce se smál! Nebylo to vždy perfektní, ještě pořád si občas „zaštěkám“. Ale nepřestává mě fascinovat, jak změnou našeho chování, postoje, výběru slov a naší vnitřní nálady dokážeme ovlivnit okolí. To je pak najednou hodné, pěkné, radostné, chce být více s námi, samo o sobě napíše jen tak, obejme nás nebo koupí dřevo do krbu.

Kde na to ale vzít energii? Můj Joy List!

Na to všechno výše popsané musím mít energii. Na to, abych tu energii mohla mít, potřebuju čas. Ale čas umím zkrotit jenom já. Nikdo jiný. V první řadě jsem si vyhradila čas si sednout, a vše si sama se sebou rozebrat. Sepsala jsem si svůj oblíbený Joy List, což je seznam věcí, či aktivit, které mě dělají dobře nebo které bych nyní chtěla dělat, či po nich toužím. Dělám si takový seznam často, protože se mění potřeby, podmínky, roční období, množství času, co na ty aktivity mám apod. Věci na seznamu pak dostávají prioritu, nebo jsou alespoň stejně důležité jako práce, péče o domácnost nebo různá zařizování. Protože když nenaplním samu sebe až po okraj, tak nebudu mít co dávat druhým. Protože naplnit sebe samu musím jenom já. Nikdo jiný. A už vůbec ne manžel. Natož děti. Nebo peníze! Či práce.

Trénink pozitivního myšlení

Už dlouho se věnuji trénování mysli, aby myslela pozitivně. Aby ta sklenice byla vždycky poloplná a nikdy ne poloprázdná. Neustále cítím, jak mně automat háže to myšlení negativní, hlavně v náročných obdobích či při stresu. Je to vlastně až fascinující, jak máme tu mysl naprogramovanou. Je o každodenním tréninku toto zlomit a myslet pozitivně. Nejdůležitější a nejtěžší je vždy si uvědomit, že naskočil negativní vzorec. No a pak takovou myšlenku, slovo nebo čin zalepím aktivitou či větou pozitivní. Nejenom že se pak lépe cítíme – je to taková droga – je to také skvělá zábava pozorovat ty změny a reakce okolí, a také jak pak všechno lépe funguje a svět je hezčí. Uvedu jeden příklad za všechny.

V pekárně jsem dělala větší a složitější nákup. Byla tam nová mladičká prodavačka, snad první den, a byla pomalá, vykolejená a velmi nervózní. Měla jsem málo času a má první automatická reakce byla naštvanost, nervozita a už už jsem chtěla říct nějaký kousavý komentář. Naštěstí jsem si to uvědomila, zastavila se, nádech výdech, zastavila myšlenky o nestíhání a pocity podrážděnosti a šla na to srdcem. Soucítila jsem s tou novou prodavačkou, která se tak snažila. Usmála jsem se na ni a řekla jsem jí, že začátky jsou vždycky těžké, že? Každý jsme jednou začínali. Později se tomu budeme jen smát. Prodavačce se objevily v očích slzičky, usmála se na mě a pak to šlo rychleji!! Díky pochopení a soucitu, které dostala, se jí ulevilo, zasmála se a vše šlo líp! A mě to udělalo šťastnější. Ten den byl hned hezčí. Malý zázrak.

Pochopení tohoto týdne:

Německo se může zdát velmi studené. Lidé jsou studení. Ale to není jenom Německem. Je to všechno jenom o nás. My to můžeme změnit zevnitř. My si můžeme ten svět postavit dle svého. Nezaměřovat se jen na to špatné. Vytvořit si vztahy k druhým, které budou zdravé, šťastné a naplňující. S pozitivním přístupem, s naplněným a spokojeným srdíčkem se začnou dít zázraky. A změna může být vidět velmi rychle. Nečekat a konat. Začít můžeme hned. Změnit ten vzorec napořád. Tady a teď. S tím, co máme, tam, kde jsme. I když se situace mohou zdát neřešitelné, černé, smutné, deštivé, osamělé…. vždy můžeme začít realitu otáčet podle sebe. Krok za krokem.

LOVE. PEACE. BERLIN. HAPPINESS. HAPPIER BY VERA. Tschuss und Auf Wiedersehen!