KAISERSCHNITT! Aneb když se v Německu naplánuje císařský řez.

Císařské řezy mám za sebou už dva. Jeden v Čechách a jeden v Čínské Šanghaji. Oba byly neplánované a akutní. Osud naši rodinu nyní zavál do Německého Berlína, kde očekáváme příchod třetího potomka. Vzhledem k mé porodní historii a pro co největší omezení rizik padlo lékařsko-rodinné rozhodnutí: plánovaný císařský řez. Jak se s tím dá srovnat? Jak se dá na něco takového připravit a vybrat datum? A jaké to vlastně je rodit už ve třetí zemi, ve třetí nemocnici, v dalším cizím jazyku?

DAS MAMI BUCH

Když mně mé berlínské kamarádky daly knihu o těhotenství a porodu „Das Mami Buch“, trochu mě to zaskočilo. Vždyť přeci už všechno znám, je to třetí porod! „Ale to máš kvůli němčině! Budeš se to muset naučit.“ A v tu chvíli mně to došlo. Jak komplexní věci budu muset řešit. Jak to tady chodí v péči o těhotné, kam na jaké testy jít, kdy a jak vybrat porodnici či v neposlední řadě komu důvěřovat, komu se svěřit? A to většinou vše v němčině.

Probíhající přípravy na příchod naší holčičky v Berlíně.

HEBAMME?

„Máš Hebamme?“ Druhá nejčastější německá otázka po tom „kde budeš rodit?“.

Dlouho jsem pojem hebamme nebrala v potaz, měla jsem jiné věci na vstřebávání a učení se. Nicméně mě opakovaně (a s pořádným gustem) hodně lidí přemlouvalo, ať si hebamme – vlastní porodní asistentku – najdu a zajistím si ji k porodu. Že bude jen moje, bude mi k ruce před porodem, při něm a dokonce i po porodu doma. Bude pravidelně docházet v šestinedělí, opečuje miminko, maminku, pomůže s kojením. Hebamme, to je vám tady v Berlíně velká věc. Dostanete či si najdete jejich oficiální seznamy a voláte a voláte, dokud nějakou neuprosíte, aby byla vaše. V lepším případě máte nějakou známou či napřímo doporučenou, která má volno. Vše v rámci základního zdravotního pojištění.

Tuto službu jsem odmítla. Uvítám pomoc sestřiček v nemocnici, ale cizí element s neznámým přístupem a ještě k tomu v němčině (s největší pravděpodobností) opravdu nechci. Necítím to. Čím víc lidí kolem mě, čím víc rad a rukou, znervózňuji a oddaluji se od své intuice a od svého plynutí. Prý jsem udělala chybu. A kolonku Hebamme mám proškrtlou ve svých papírech v porodnici i v těhotenské průkazce.

Ale vždyť přeci už rodím potřetí. Už vím, jak na to. Nebo ne?

Hluboce věřím, že laskavým, otevřeným a vděčným přístupem se může i z císařského řezu stát krásný a emotivní zážitek.

NEMOCNICE, PORODNÍ DůM NEBO DOMA?

V Německu si můžete vybrat, zda chcete rodit v klasické nemocnici, v porodním domě nebo doma. Vše má svá pravidla, výhody i nevýhody. Ale o tom tento článek není. Pro mě přicházely v úvahu jen porodní domy v bezprostřední blízkosti nemocnice nebo nemocnice klasické. Vzhledem k tomu, co už mám s císařem odžito a jaký přístup jsem si k tomu vypěstovala, svěřila jsem se do rukou klasické nemocnice a netoužila po neznámém.

Vybrali jsme si menší, komorní porodnici v blízkosti našeho domu. Výhodou Berlína je, že je tady spousta menších nemocnic, které mají ovšem profi vybavení a zázemí.

S MANŽELEM PO BOKU

Při císařském řezu nám s mužem bude umožněno v námi vybrané nemocnici být spolu. Tak, jako tomu bylo při mém druhém porodu v Šanghaji. Velmi si naše spojení při samotném zákroku pamatuji. Jakub mě držel celou dobu za ruku, bílý jako stěna, a odolával pokušení dívat se koutkem oka na probíhající řez. Z jeho úhlu pohledu byla prý práce lékařů vidět. Celou dobu zákroku povídal. Plácal páté přes deváté, nejspíš, aby uklidnil hlavně sám sebe, ruku mně málem umačkal. Horní část těla jsem totiž cítila velmi dobře. Jsem za to velmi vděčná. Byl to prožitek se vším všudy. Vědomý, přítomný a velmi emotivní.

Pamatuju si dodnes velmi silně jeho příběh o společných večeřích. Povídal, jak se těší, až budeme u rodinného stolu čtyři. Až se k nám a naší Isabellce přidá tento chlapeček, který se právě klubal z mého těla za asistence asijských lékařů. Jak budem sedět všichni čtyři kolem velkého stolu, který nám koupí a každý večer u večeře si povídat o tom, jaký jsme měli den. Oba dva jsem u toho plakali. Radostí, nervozitou a zřejmě i uvolňovanými strachy a stresem, kterými jsme si společně v tu chvíli procházeli. Ruku v ruce, při tak absurdní situaci, když vám řeže břicho tým asijských doktorů, kterým vůbec nerozumíte. Uprostřed Šanghaje.

Dodnes na tento zážitek vzpomínáme. Na krásné spojení nás dvou a naší rodiny, která se v materiálním světě klubala na svět.
Velký stůl nyní máme. Je krásný, je náš a moc rádi u něj všichni sedáváme. A i když se společné večeře zdaleka nekonají každý den, vždy se rádi sejdeme a ptáme se jeden druhého, co se nám dnes nejvíc líbilo a vážíme si těchto společných chvil.

Odběhla jsem. Chtěla jsem vás vzít do toho krásného prožitku, který se dá i v průběhu operace zažít.

Stejně jako vše v našem životě, je to o přístupu nás samotných k dané situaci. Můžeme prožívat cokoliv, ať už naším, či jiným zaviněním, ale vždy záleží na nás, jak se k situaci postavíme, jak ji prožijeme, jak ji přijmeme a zpracujeme a jak půjdeme dál. A to platí i o císařském řezu.

Při porodu v Čechách nám pobyt manžela při císařském řezu umožněn nebyl. Za ruku mě držel anesteziolog, který byl ale velmi citlivý a jeho pohled mně hodně pomáhal. Je to ale 6 let zpátky. Možná se to i u nás změnilo a partneři či kamarádky mohou být i u operace. Přála bych to všem ženám z celého srdce.

ŽENY PO CÍSAŘI

„Jak se srovnáváte s tím, že jste nebyla schopná porodit přirozeně?“
„Jak jste se s následky císaře (fyzickými i emotivními) vypořádala?“

„Jak to, že jsi tak v pohodě?“

„Netrápí tě, že jsi si neprošla klasický porod?“

Traumatický porodní zážitek, zklamání, operační porod, nedostatečná žena, neschopnost, trauma pro dítě na celý život… To jsou nálepky, stigmata, negativní pojmy, kterými je porod císařským řezem doprovázen. A já si troufám tvrdit, že naprosto zbytečně. Stejně tak jako pro mnoho věcí v naší české kultuře je prosazován jakýsi všeobecný koncensus, co je správné a co ne. Tato prosazující skupina je často velmi silná a hlasitá.

Je mi z toho smutno. Jednak z toho, že ženy tak rády své názory prosazují a chtějí o své pravdě přesvědčit druhé. Jednak z toho, kolik moc žen se neumí bránit, nebo k tomu nemají podporu, zázemí či možnosti. A může se jednat o porod císařským řezem, kojení, návrat do práce při miminku apod.

Několikrát mě oslovily maminky s prosbou o radu, jak se s tou méněcenností po císaři vyrovnat. Jak překonat svou nedostatečnost? Vracející se pocity, že jsem dětem nedala to hlavní. To nejdůležitější při vstupu člověka do tohoto světa. Ten přirozený porod, kdy si dítě samo vybere kdy se vyklube na svět a průchodem porodními cestami se vlastně správně (a jedině takhle) připraví na příchod na svět.

Četla jsem pár opravdu nehezkých pojednání o tom, jak jsem zničila život svým dětem, když jsem je přivedla na svět císařem. Opravdu? Tak jak to, že to tak necítím? Jak to, že máme krásný blízký vztah plný důvěry a radosti s krásným fyzickým kontaktem? Jak to, že jsou naše děti zdravé, léta bez antibiotik?

Nebo jsem měla zase jenom štěstí? Nevěřím tomu.

Já věřím v to, že zachránit život je prioritou.

Zachránit život děťátku i mamince.

Věřím ve vděčnost našemu současnému zdravotnictví, že dokáže tolika lidským životům pomoci. Mimo jiné i formou císařského řezu.

Děkuji čím dál většímu důrazu na emoční a spirituální rovinu ve zdravotnictví (v některých zařízeních či zemích i tzv. celostní přístup ke zdraví), jako je podpora partnerů u řezu, možnost vlastní duly či citlivost lékařů a sester.

Věřím v lidskost, která začíná u nás samotných. Laskavou lidskost, kterou se musíme naplnit a pak z nás bude zářit a ovlivňovat okolí svou magickou mocí. Ano. I v nemocnici. I při císaři. I lékaři, sestřičky a duly jsou jenom lidé, kteří potřebují vlídné slovo, poděkování, vděčný dotyk a úsměv.

DOSAVADNÍ POSTŘEHY A MÉ NĚMECKÉ TĚHOTENSKÉ ZKUŠENOSTI

Každý lékař, se kterým jsem přišla tady v Berlíně v průběhu mého těhotenství do styku mě vždy podal ruku a usmál se. Vždy každý člen personálu ocenil mou snahu zvládnout vše německy. Často pak sami navrhli angličtinu, abych se cítila lépe. Komunikace, organizace, sdělení, kam kdy jít na jaké testy bylo jasné, stručné, vše fungovalo jako hodinky.

Cítila jsem se bezpečně, opečovávaná a často až nevhodně. Vždyť je přeci vše v pořádku, nechci vás pane doktore obtěžovat. Ale nic nebylo zanedbáno. Vše v rámci základního pojištění.

Der Mutterpass – německá těhotenská průkazka

Jsem ráda, že tento článek píši před porodem. Kdo ví, jaká ta realita bude? Jak to s mužem zvládneme, jaký to bude zážitek. Těšte se, prosím, spolu s námi, na pokračování.

NO A JAK SE NA TO NAPLÁNOVANÉ DATUM PŘIPRAVUJI?

S miminkem v bříšku jsem se na všem dohodla. Ví, jakou cestou přijde na svět. Držíme se za ruce (často doslova!) a těšíme se na sebe. Ona ta naše malá ví, jak a kdy přijde mezi nás. Ujistila jsem ji i sebe, že jsme v nejlepších rukou a že využijeme moderního světa a bezpečných lékařských prostředků, abychom se spolu setkaly.

Své strachy a obavy přijímám, mluvím o nich, často se z nich vypláču a beru je jako součást celé zkušenosti. Jde přeci o hodně! Snad ani nejde se nebát.

No a pod pokrývkou těch strachů se skrývá velká radost a nadšení z toho krásného dobrodružství, které nás čeká. A jako dobrodružství ten císařský řez a vůbec třetí děťátko s mužem bereme. Přistupujeme tak i k náročným situacím v našich životech. Ono totiž brát život jako dobrodružství nám pomáhá zůstávat v té blažené přítomnosti. Reagovat na to, co se děje, více než vše detailně plánovat. Pouštíme veškerá očekávání a představy a s otevřeností a až jakousi nahotou vykračujeme do nové etapy našeho života. A ta etapa začne dne 22. ledna 2019 v jedné malé Berlínské porodnici.